Film Mizející vlny: Setmělou Litvou běží naháči

Výraz „litevská sci-fi“ může znít jako položka jídelníčku kinematografického snoba, který už skutečně „neví roupama, co dělat“, a jehož největší ambicí je zdůrazňovat svou povznesenost nad mainstreamový vkus.

Film Kristiny Buozyte Mizející vlny je ale pozoruhodný příklad snahy vytvořit v relativně skromných podmínkách (rozpočet snímku měl být něco přes milion eur) dílo nesené ambicí oslovit mezinárodní publikum, aniž by se mu přitom přehnaně podbízelo. Režisérka a její tým v tom byli do jisté míry úspěšní, jejich film získal několik festivalových ocenění (například v sekci East and West v Karlových Varech), a přestože jejich dílo trpí různými – někdy vážnými – nedostatky, dospěje k finále, které je přesvědčivé a emotivní.

Krajina mysli, duše, toho vědomého i nevědomého je velké kinematografické téma, s nímž se vypořádávaly filmy od těch nejumělečtějších po komerční trháky, od surrealistů nebo Andreje Tarkovského po Christophera Nolana (Počátek).

Mizející vlny stojí v tom ohledu někde mezi. Vizualitou může film připadat až extrémní, při vší surreálnosti a otevřeně zachycované tělesnosti to ale není nějaký volný proud asociací, z nichž se skládá významově neurčitá lyrická výpověď. Vypráví se docela přehledný příběh, symboly mají jasný a jaksi praktický význam – někdy až moc.

Úspěšnější experiment, než se čekalo

Mladý vědec Lukas (Marius Jampolskis) má důležitou roli v převratném experimentu – pomocí jakéhosi vychytaného snímače se připojí k mysli dívky Aurory (Jurga Jutaite), která je po nehodě v kómatu. Pokus je ještě úspěšnější, než se čekalo, Lukas skutečně kontakt naváže. Spojení dvou myslí je ve filmu vyjádřeno spojením dvou těl, jemuž se Lukas a Aurora oddávají, řekněme, se značnou náruživostí. Zkušenosti, které Lukas během opakovaného experimentu zažívá, ovlivňují i jeho normální život.

O tom, co přesně v Aurořině mysli „dělá“, při vyhodnocování lže a prochází mu to podezřele snadno. Postupem doby se Aurora stane jeho posedlostí, chce ji probudit, a aby to dokázal, musí v její mysli odhalit trauma, před nímž se do kómatu schovala.

V pasážích ze skutečného světa jsou Mizející vlny trochu nuda. Zčásti kvůli tomu, že jejich primární funkcí je sdělovat informace ve scénách typu „dva chlapíci v bílých pláštích vedou učený hovor“, a také kvůli tomu, že postavě Lukase chybí vnitřní síla. Těžko říct, zda kvůli slabinám scénáře, nebo představitele, či kombinaci obojího.

Lukasova posedlost je spíš jen konstatovaná, než aby byla z plátna cítit. Scény setkání Lukase a Aurory jsou naopak intenzivní, nejenom díky otevřeně zobrazené erotice a vůbec smyslovosti – místy připomínají výjev z představení fyzického divadla.

Běh, co stojí za to

Kameraman Feliksas Abrukauskas je snímá v elegantních dlouhých záběrech. Ta krajina duše, v níž se část Mizejících vln odehrává, je možná trochu moc popisná, tajemství, jež v ní chce Lukas odhalit, nesouvisí s nějakými zasutými hlubinami. Když se ale film překlopí v love story, stejně strhne a najednou je člověk schopný přijmout i, troufám si odhadnout, nejdelší záběr naháčů utíkajících tmou všech dob, doprovázený gradující hudbou Petera van Poehla. Při jeho vzniku, počítám, museli přeběhnout celou Litvu a stálo to za to.

Doběhnou k finále, jež je předvídatelné, emocionální sílu ale stejně neztratí. A dá jednomu důvod ptát se po projekci, jestli ty personifikované mysli, jež ve filmu viděl v extázi i agonii, jsou jenom ilustrací elektrických výbojů v nervové soustavě, které mu film rovněž ukázal, anebo jestli vyjadřovaly ještě něco mimo dosah vědy i filmové „sci-fi vědy“.