Není to úplně běžná podívaná: film Miry Fornayové umístěný na moravsko-slovenské pomezí „stopuje“ hlavní postavu takřka krok za krokem od rána do rána a rozhodně přitom nespěchá. Sled dlouhých záběrů, často záměrně „bezcílných“, neuzavřených, dokumentuje zprvu běžný den osmnáctiletého Marka: jakousi drobnou zimní údržbu rodinného vinohradu, bouřlivou rozcvičku s titulním hrdinou – ne zrovna dokonale poslušným bojovým psem Killerem, rozhovor s otcem.
Postupně se vyrýsuje úkol dne: Marek má kontaktovat matku, která rodinu kdysi opustila, a dotáhnout do konce rozjednaný obchod – předat jí peníze a získat za to od ní podpis umožňující prodej dosud společného rodinného majetku. Zároveň se ještě musí stihnout věnovat partě skinheadů, mezi nimiž našel své místo, nebo si to alespoň namlouvá.
Setkání s matkou se ovšem zkomplikuje a Marek se nechtěně setkává také se svým malým bratrem – Romem. Pod maskou Markova zdánlivě netečného výrazu syčí explozivní reakce, potlačovaný pocit osudové křivdy se pere s ještě usilovněji potlačovaným citem k matce.
Láska proměněná v nenávist
Pes Killer Markovi slouží jako kompenzace fyzického fondu, v němž Marek zaostává za ostatními skinheady, je to vnější zdroj jeho sebejistoty i jeho zřejmě nejbližší živá bytost. Zároveň je to symbol výbušného propletence emocí, které Marek skrývá uvnitř: stejně jako nebezpečného psa ani je nemá tak pod kontrolou, jak by bylo záhodno. Zhrzená láska proměněná v nenávist se nakonec ukáže jako bestie, na jejíž zkrocení nemá Marek, stále ještě víc nejisté dítě než dospělý člověk, dost sil.
Natočit film o rasismu vůči Romům znamená (rozhodně v Česku a na Slovensku) odsoudit se k tomu, že si část publika takový snímek předem zařadí mezi nabádavé agitky. V případě Killera je ale dost důvodů k vstřícnějšímu přístupu – už proto, že trauma hlavního hrdiny by vlastně ani nemuselo zahrnovat rasový prvek, a pořád by bylo dost silné a bolestné. To, že je jeho malý bratr – ztělesnění citu, který mu matka odepřela – Rom, jen vyostřuje Markův vnitřní konflikt a dává příběhu širší dosah. Režisérka tu navíc, pokud jde o rasismus, jako hlavní zlo ukazuje paušální předsudky, které nicméně mohou vyvěrat z dílčích neblahých zkušeností.
Můj pes KillerČR, SR 2012 |
Do všech rolí obsadila Mira Fornayová neherce, i proto působí výsledek téměř dokumentárním dojmem. Markovi dodal zneklidňující, dojemnou a zároveň čímsi děsivou vizáž student tělovýchovy Adam Mihál, jeho životem unavenou matku hraje provozovatelka relaxačního salonu Patro snů v Hodoníně Irena Bendová („Asistentka režie přišla k nám do salonu, že filmaři budou v okolí točit film a hledají ženu na roli matky. Tak jsme obě s dcerkou na ni hleděly v úžasu a jednohlasně jsme zařvaly – holyvůd!“... Nic nemohlo být dále od pravdy, ale výběr se režisérce vyplatil.)
Výraznou úlohu tu mají i zvolené lokace a roční období: některé obrazy zasazené do zimou obnažené krajiny působí až postapokalyptickým dojmem – jako by se tu do všeho prolnul holomráz zobrazovaných lidských vztahů.
Ne ve všem je děj filmu Můj pes Killer zrovna logický; může se také stát, že divák bude poněkud překvapeně porovnávat některé své dojmy s oficiální anotací. To ale nijak zásadně neubírá autentické vyznění a působivost většině situací, jichž jsme tu svědky.
Snímek Miry Fornayové lze chápat především jako poctivou a vnitřně pravdivou výpověď o tragických důsledcích lidských křivd, citové chudoby a neporozumění. Výsledný pocit je hluboký smutek nad postavami, jejichž šance na happy end již beznadějně pominuly. A zároveň úleva jako po probuzení ze zlého snu – tohle byl jen film, šance skutečných lidí snad přece ještě trvají.
