Film Nedotknutelní: pohádka, která se opravdu stala

Označit Nedotknutelné, kde je jedna z hlavních postav ochrnutá od krku dolů, za pohádku, je možná odvážné tvrzení. Přesto snímek tímto dojmem v určitých momentech působí. Mohou za to určitá klišé, která se v něm vyskytují, u kterých je těžké věřit, že se opravdu stávají. 

Skutečně může chudý zlodějíček získat prestižní dobře placenou práci jen proto, že má prořízlou pusu? Mohou se z dvou mužů z naprosto rozdílných kulturních i ekonomických sfér stát nejlepší přátelé? A opravdu je možné, aby obyčejný kriminálník zachránil život ochrnutého aristokrata prostě jen tím, jaký je? Překvapivá odpověď zní – ano je.

Odlehčená verze reality

Hlavní postava kvadruplegika Phillipeho je přenesena na filmové plátno poměrně věrně. Skutečný Philippe Pozzo di Borgo je opravdu bohatým francouzským aristokratem. Stejně jako jeho filmová verze vášnivě miloval paragliding, při kterém si v červnu roku 1993 těžce poranil páteř, díky čemuž mu ochrnuly horní i dolní končetiny. Phillipe tedy skutečně může pohybovat pouze hlavou. Stejně jako v Nedotknutelných trpí fantomovou bolestí, která se pro něj stává často nesnesitelnou.

V tomto ohledu filmaři lehce uzpůsobili realitu potřebám snímku. V něm je sice nastíněno, jaké stavy ochrnutý aristokrat musí prožívat, v jeho autobiografii je nicméně skutečnost vykreslena o dost hrůzněji a bolestivěji.

Filmaři si také trochu pohráli s časovou osou. Zatímco ve snímku se Phillipe a jeho ošetřovatel setkávají až několik let po nehodě a úmrtí Phillipeho manželky, ve skutečnosti byl Abdel (ve filmu pojmenovaný Driss) přijat už v prosinci 1994, tedy zhruba rok a půl po neštěstí. V té době ještě Beátrice – aristokratova žena – žila, i když již měla diagnostikovanou rakovinu. Abdel byl tedy přítomen po celý poslední rok jejího života a boje s nemocí. Beátrice zemřela v roce 1996. Je otázkou, proč se scénáristé rozhodli vypustit toto období, které divákovi mohlo pomoci lépe porozumět počátku bizarního přátelství. Možná došli k názoru, že komediální stránka snímku by kombinaci rakoviny a ochrnutí nemusela ustát.

Nedotknutelní posbírali po Evropě mnoho cen

Lehce změněny jsou i další rodinné reálie – skutečný Phillipe má dvě adoptované děti – kromě dcery má i syna.

Odlišnost najdeme i v případě jeho druhé ženy, Khadiji, s kterou ho neseznámil Abdel, jak bylo ukázáno ve filmu. S druhou manželkou se setkal při svém pobytu v Maroku, kde se do mladé svobodné matky zamiloval.

Další Chaloupka strýčka Toma?

K největšímu odklonu od reality došlo asi u svérázného ošetřovatele. Zatímco snímek popisuje hlavního hrdinu Drisse jako senegalského černocha, skutečný Yasmin Abdel Sellou byl muslim z Alžírska. Právě černá barva pleti filmového hlavního hrdiny pobouřila mnohé americké recenzenty, kteří označili film za „rasistický“ a jako „další počin podobný Chaloupce strýčka Toma“. Snímek údajně podporuje všechna zaběhlá klišé – mladý přistěhovalec je kriminálník, bílý bohatý muž ho mění k obrazu svému a udělá si z něj otroka. Tuto kritiku pochopitelně odmítli jak herci, tak i žijící protagonisté.

V dalších bodech se charakteristika Abdela s Drissem již víceméně shoduje. Oba se živili zlodějinami a strávili nějakou dobu ve vězení, oba se ucházeli o zaměstnání jen proto, aby mohli dál pobírat dávky. Podle novinářů, kteří se s Abdelem setkali, dokonce i jedná podobně jako jeho filmová verze – přátelsky, drze, upovídaně a nebojácně. A také jsou oba nenapravitelní sukničkáři.

Zatímco ale ve filmu ošetřovatel pečuje o Phillipeho pouze krátkou dobu, ve skutečnosti u něj zůstal přes deset let.

Můj strážný ďábel

První setkání obou protagonistů se v realitě odehrálo v podobně absurdním duchu jako v Nedotknutelných. Abdel se přišel ucházet o místo z jediného důvodu, a to, aby mohl dál pobírat sociální dávky. Na Phillipeho působil jako „malý, netolerantní, povrchní, arogantní mužíček“. Ale něco na Abdelovi ho přesto upoutalo. Byla to prý jistá bláznivost, neohroženost, smysl pro humor a hlavně – Abdel Phillipeho nelitoval. S ním si začal Phillipe znovu užívat života a vzrušení z toho, že neví, co přijde příští minutu, jak sám popisuje v rozhovorech s médii. Dalších 90 uchazečů tedy odmítl a přijal Abdela na zkušební období.

Největší zlom v jejich vztahu nastal až po smrti Phillipeho ženy. Zhruba v těchto chvílích se mezi muži rozvinulo nečekané přátelství, které, i když je to k neuvěření, probíhalo podle interview a vydaných knih velmi podobně tomu, jak bylo zobrazeno ve filmu.

Phillipe označuje Abdela za svého strážného ďábla, který mu zachránil život. „Když moje žena zemřela, Abdel viděl, že jsem se zhroutil. Vzal mě za ruku, byl pořád se mnou, donutil mě jít za dívkami, jezdili jsme bláznivě Rolls-Roycem (ve filmu Maserati), ve 48 letech mě naučil kouřit trávu a obtěžoval moje zaměstnankyně.“ Většina z toho je ve filmu zachycena.

Driss dostal Phillipeho z nejhlubších depresí

Co se týká zmiňovaných projížděk v autě, kdy se ve snímku Dressi s Phillipem řítí šílenou rychlostí městem, a když je zastaví policie, tak se vymluví, že má Phillipe právě záchvat – ty jsou popsány pravdivě. Zrovna tak část, kdy Dressiho napadne upravit Phillipeho kolečkové křeslo tak, aby bylo schopné vyšší rychlosti a dalo se s ním závodit.

Všechny scény ale pravdivé nejsou. Například reálný Abdel nikdy nepolil Phillipovi nohy vařící vodou, aby zjistil, jestli dokáže cítit bolest. Také nikdy neoholil aristokratův knírek do hitlerovské podoby. „Ale je to přesně ten typ věcí, co by Abdel určitě rád udělal,“ komentuje Phillipe.

Na otázku, jak je možné, že se dva tak odlišní lidé mohli stát blízkými přáteli, jak je zachyceno i ve filmu, Phillipe odpovídá, že tolik odlišní zase nebyli. Měli stejný smysl pro humor a hlavně se oba vymykali většinové společnosti. I díky tomu mohlo jejich přátelství vydržet doposud, kdy sice Abdel už pro Phillipeho nepracuje a každý bydlí v jiné zemi, minimálně jednou ročně se ale navštěvují a pravidelně si telefonují.