Vezměte si třeba odrhovačku Pes jitrničku sežral. Jeden z nejvlezlejších popěvků, co kdy kdo vymyslel – a přece o něm nevíme zhola nic, kromě toho, že nikdy neskončí. Řeklo by se: píseň bez národnosti. Ale je tomu tak doopravdy?
Když psal Samuel Beckett své absurdní drama Čekání na Godota, zařadil na začátek druhého aktu scénu, v níž tulák Vladimír huláká: „A dog came in the kitchen / And stole a crust of bread. / Then cook up with a ladle / And beat him till he was dead.“ Tedy abychom byli přesní, premiéra se uskutečnila roku 1953 v Paříži, takže Vladimír halekal francouzsky: „Un chien vient dans l’office…“
Paličky a bubny
Přišel snad s historkou o nebohém zvířeti, které řezník klepnul paličkou, Beckett? Nikoliv. Už v roce 1922 spatřila světlo světa jiná hra, tentokrát od Bertolta Brechta. Jmenovala se Bubny v noci a ve čtvrtém jednání zazněl nám známý motiv v němčině: „Ein Hund kam in die Küche und stahl dem Koch ein Ei, da nahm der Koch den Löffel und schlug den Hund zu Brei.“
Ne že by nám tyto informace k něčemu byly. Ale přece jen je zajímavé zjistit, že to, co může vypadat jako naše lidovka, zapadlo už před sto lety ideálně do konceptu brechtovského divadla a od té doby vystřídalo všechny světové řeči. Odkud to ten Bertolt asi měl?
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Kde končí láska a začíná krádež |