Roehlerův film trvá jen těsně pod tři hodiny, z Velkého sálu Thermalu ale během projekce skoro nikdo neodešel a po skončení filmu se ozval velký aplaus. Možná na to měla vliv i geografická blízkost dějiště festivalu a dějiště filmu, na kterou před projekcí upozornil režisér. Větší část Pramenů života se odehrává v Bavorsku blízko české hranice. V oku povědomé krajině autor inscenuje několik desetiletí historie, jež se od té zdejší výrazně lišila.
Roehler pro film adaptoval svůj autobiografický román, na rodině spisovatelova alter ega Roberta Freytaga ilustruje vývoj, jímž po druhé světové válce prošlo západní Německo. Vkontextu převládajícího způsobu vykreslení té doby může působit zvláštně, že vlastně nejhůře z toho líčení vycházejí zástupci generace rebelů šedesátých let, kteří bývají většinou líčeni spíš jako hrdinové.
Autor svoje vyprávění pojímá značně zeširoka - hlavní hrdina se narodí až po uplynutí hodiny filmu. Začíná se jeho dědem Erichem (Jürgen Vogel), který se koncem čtyřicátých let zbědovaný vrací ze sovětského zajetí, aby doma zastihl manželku Elisabeth (Meret Beckerová) ve společné domácnosti (se vším všudy) se svou sestrou Marií (Sonja Kirchbergerová). Rychle ale zavede doma „pořádek“ a obnoví i výrobu v rodinné porcelánce, po letech se prosadí jako výrobce zahradních trpaslíků.
Jeho nejstarší syn Klaus (Moritz Bleibtreu) mu nejdříve pomáhá, probudily se v něm ale také umělecké sklony, na studiích se zamiluje do Gisele (Lavinia Wilsonová), dcerky z bohaté rodiny, která ráda čte Sartra. Žijí spolu proti vůli Giseliných rodičů, počnou dítě. Jejich láska ale dlouho nevydrží, také proto, že Klaus se těžko vyrovnává s tím, že jeho družka je lepší spisovatelka než on. Gisele rodinu opustí a jejich nikým z rodičů vlastně nechtěný syn Robert je všelijak postrkovaný životem, střídavě bydlí s otcem, matčinými rodiči nebo v internátní škole, nejvíc ho to ale táhne k babičce a dědečkovi z otcovy strany, kde tak žije Laura (Lisa Smit), brýlatá holka s rovnátky, s níž si rád hraje, třeba z ní jednou vyroste velká krasavice...
Pohyblivé ilustrace
Roehlerovi se přihodilo to, co se často stává autorům, již pro film adaptují vlastní prózu - jako by nehledal pro svůj text nějaký skutečně kinematografický výraz, prózu spíš jaksi „ofilmuje“, udělá k ní obrázky, jistě, pohyblivé, ale tím to asi končí. Ještě k tomu film zatěžuje zbytečně popisným partem vypravěče, jehož úkolem často je vysvětlovat, co zrovna cítí postava, která je právě vidět v obraze. Film trochu poznamenávají i zjevně skromné podmínky, v nichž vznikal - žádné velké scény nebo velké celky života v dobách minulých, ale velmi řídce zabydlené výseče z lokalit, v nichž to i dnes jakž takž vypadá jako někdy dřív. Je ale cítit, že všude kolem těch míst zuří rok 2013. Chudoba cti netratí, horší ovšem je, že Roehlerova režie je dosti neinspirovaná, velmi televizním způsobem popisná - Pramenům života by obrazovka slušela rozhodně líp než plátno, ani by nevadilo, kdyby film byl „rozstřižený“ do dvou či tří částí.
Základem diváckého apelu Pramenů života tak jsou herecké výkony a časté přepínání mezi satirou, karikaturou a sentimentem. Je to uživatelsky vstřícné - lidé se zasmějí a trochu si popláčou. I v tom je ale Roehlerův film spíš při zdi. Karikaturu či černý humor nepodává zrovna svižně, někdy trochu prvoplánově, emočně vypjaté momenty (především dva, jež se odehrávají v nemocnici) jsou zase přepjaté a neukotvené v předcházejícím ději.
To je možná největší problém Pramenů života: jednotlivé scény třeba i fungují, jejich souhrn ale nezachycuje postavy v nějaké vnitřní kontinuitě, ale spíš tak, jak se to zrovna hodí. Někdo je chvíli nacista, pak zase obětující se manžel, pak zase něco jiného. Samozřejmě může být skvělé, když někdo na plátně ukáže figury skutečně rozporné, ovládané protichůdnými impulsy a tak dál. V Pramenech života ale jako by nikdo ten vnitřní konflikt neprožíval, jak by ti lidé taky mohli, když nemají žádný vnitřek.
Prameny životaNěmecko 2013 |