Nebeská brána ukazuje historii a taky historii vytvářela. Tomu filmu se přičítají „zásluhy“ za všechno možné - zničil kariéru svého režiséra, neblahým způsobem ovlivnil kariéru mnohých dalších (po průšvihu s Nebeskou branou už režiséři v Hollywoodu nikdy neměli takovou volnost, jako v pár letech před ním, otěže převzali producenti), skoro položil studio United Artists, skončily s ním westerny, které po tomhle epochálním propadáku dlouhou dobu nechtěl nikdo dělat. Z příběhu toho díla se asi dá vyčíst varování - když umělec na tomhle poli, které vyžaduje hodně spolupráce a hodně času a hodně peněz, dostane nijak neomezenou volnost, dopadá to špatně. Jenomže pak člověk Nebeskou bránu vidí a čumí.
Režisér Michael Cimino byl v době, kdy začal natáčet Nebeskou bránu, hvězda, již si všichni předcházeli. Měl za sebou Lovce jelenů, za nějž dostal oscary za nejlepší režii a nejlepší film, vyjednal si smlouvu, jakou nikdo před ním ani po něm neměl. A dal se do práce. Už v šestý den bylo prý natáčení o pět dní zpožděná za natáčecím plánem. Režisér obsesivně řešil detaily, nechával některé záběry mnohokrát a mnohokrát opakovat. nebo nechal štáb hodiny čekat, dokud se na tom správném místě na nebi neobjevil ten správně tvarovaný mrak. Dekoraci města nechal zbourat a postavit znovu. Na louce, kde se točila závěrečná bitva, nechal dlouho dopředu instalovat zavlažovací systém, aby v ten správný den byla travička správně zelená a správným způsobem se o ní pak odrážela červená krev, a aby líp vynikl kontrast mezi vzhledem louky před bitvou a po ní.
Velkorysý rozpočet se mu podařilo přešvihnout trojnásobně, první sestřih měl pět a půl hodiny, Cimino sice projevil ochotu ho asi o patnáct minut zkrátit, studiu to, kupodivu, připadalo dost málo. Na týden se v kinech objevil ten tří a třičtvrtěhodinový sestřih, promítal se týden, kritika se mu vysmála a diváci nepřišli. Pak to ještě zkusili s dvouapůlhodinovou verzí, nepomohlo to, spíš naopak. No a po pár desítkách let obvyklá rutina - festivalová premiéra obnovené verze, řeči o ztraceném majstrštyku a tak. Režisérovi to moc nepomohlo, po Nebeské bráně si škrtl nanejvýš na nějakých podřadných produkcích.
Když člověk vidí Nebeskou bránu na velkém plátně, ta posedlost, autorská obsese na něj zrovna sálá. Před sebou má něco víc než velkorysého, vytvořeného s neuvěřitelnou péčí o detail - ano, každý mrak je na správném místě, každý pohyb každého komparsisty je správně provedný a taky má tu správnou energii. Tak živé, přirozeně působící a grandiózní velké celky člověk v kině hned tak nevidí. Kolikrát asi museli točit ten záběr, který končí na trávníku, kde asi šedesát párů tančí ve vysokém tempu valčík a nikdo nevypadne z rytmu. Kolikrát asi museli točit skoro každou scénu v tom filmu. Obrazy, na nichž je udivující vůbec to, že si někdo mohl vážně pohrávat s myšlenkou, že je udělá. Nemluvě o tom, že je udělal. Ve filmových recenzích se často používá obrat „režisér XY vytvořil takový nebo makový svět“. Při sledování Nebeské brány si ale člověk může skutečně myslet, že nahlíží do nově stvořeného světa, který se táhne daleko za zorné pole kamery, až donekonečna v něm cválají koně, plují oblaka a na vrcholcích hor se leskne sníh. Jistě, Nebeská brána má nějaké nedostatky, možná docela vážné - třeba dilemata postav ústředního milostného trojúhelníku za srdce zrovna nechytají. Neprokreslenost něktrých důležitých postav asi souvisí s tím, že i 219ti minutová verze je výsledkem hodně brutálního krácení.
Téma toho filmu koresponduje s jeho osudem. Nebeská brána je o ztroskotání snu. Příběh filmu velmi volně vychází z historie tzv Války v okrese Johnson (některé postavy se jmenují jako skuteční aktéři těch událostí, jejich příběhy jsou ale úplně jiné). Popisuje střet mezi velkými vlastníky půdy a stád, kterým dělají potíže čerstvě příchozí imigranti (často slovanští - v žádném jiném westernu nezazní tolik polských či slovenských písní), kteří do Wyomingu přicházejí naplnit svůj sen o svobodném životě na vlastní půdě. Při jeho naplňování jsou ochotní se udřít, zajít hlady a taky krást dobytek. Zákon statkářům moc nepomáhá, dají dohromady tlupu žoldnéřů, která má vyvraždit lidi, kteří jsou na statkářském seznamu, a kteří podle mínění bohatých žijí z obchodu s kradenými zvířaty. Přistěhovalci se ale nakonec nájezdníkům postaví, státní moc je ale proti nim a pomůže najatým zabijákům uniknout.
Sen končí v krvi a poražený, stejně jako sen šerifa Averilla (Kris Krisstoferson), muže z privilegované rodiny, který zjevně na Západ vyrazil naplnit poslání přispět ke kultivaci národa. Našel tam lásku, o niž se ovšem musel dělit, a nakonec ji ztratil, krátká poslední scéna ho ukazuje zpátky v tom světě bohatství, z nějž vzešel, smutného a zklamaného. Ten krach snu Cimino ukazuje někdy až krutě (scéna smrti jedné z hlavních postav je až šokující). Zároveň ale ta Amerika, k níž všichni ti zbídačelí lidé upínají svoje naděje, jako by existovala, byla na dosah - v těch širokých horizontech, plujících oblacích, hladinách jezer.
S Nebeskou branou je to trochu podobné. Sen autora toho filmu skončil rozbitý napadrť, nezbylo z něj nic. Ale to dílo nakonec stejně nějak existuje, pár lidí je kvůli němu ochotných dát si budíka, v rychlosti se nasnídat a běžet na projekci. Nevím, jestli to stačí.
Evokuje to scénu z dokumentárního filmu Břemeno snu, v němž je zaznamenané natáčení Herzogova Fitzcarralda jiná známá filmařská katastrofa, jejíž následky naštěstí nebyly tak fatální. V jednom momentu, kdy už je skoro hotovo, se vyčerpaný režisér obrátí do kamery a řekne něco v tom smyslu, že za ten právě dokončený film asi dostane nějaké ceny, asi mu lidé budou říkat, jak se jim líbil. Za to, čím musel on a spousta dalších při natáčení projít tenhle úspěch ale nestojí. Člověk dokouká Nebeskou bránu a při všem tom ohromení se ptá stejně: Stálo to za to? Za všechny ty katastrofy, které zúčastněné postihly? Dřív bych asi řekl, že ano. Dneska vlastně nevím - asi projev stárnutí.
A pak se jeden po těch čtyřech hodinách vrátí do festivalového provozu, v němž tématem dne je příjezd Olivera Stonea. Režiséra, který - snad mi jeho početní fanoušci odpustí - se strašně snaží a stejně vytváří filmy, na kterých je prakticky všechno špatně, což se ovšem taky dá považovat za celoživotní přínos světové kinematografii, za nějž bude na konci festivalu oceněn - zcela po právu. Myšlenky se od něj vrátí k Michaelovi Ciminovi. Co asi dneska dělá? Jak říká jedna z postav Muže se srdcem kovboje, jedné z knih mých klukovských let: „Smutný, přesmutný je svět.“
