Pro začátek je třeba zdůraznit: White House Down je film Rolanda Emmericha. Z toho vyplývá mnohé, především ale nutnost upravit tomu odpovídajícím způsobem divácká očekávání. Nemá smysl například předpokládat, že člověk na plátně uvidí postavy jiného typu, než je pochodující sbírka klišé.
Je třeba přijmout fakt, že se režisér zjevně domnívá, že subtilita je nějaká robotická fúrie s obrovským kladivem v ocelové paži a poselství zas ta díra v hlavě, která člověku zůstane na památku po setkání se subtilitou. Je vůbec třeba přijmout hodně faktů. Ten, kdo je všechny akceptovat zvládne, pak může dojít – alespoň v těch lepších Emmerichových filmech – potěšení z destrukce ve velkém měřítku, čímž myslím měřítko skutečně velké. Asi jako když Ukrajina vběhne do továrny na petardy na útěku před Čínou, na niž přitom spadne Indie. White House Down ovšem mezi ty lepší Emmerichovy filmy nepatří.
Je to, řekněme, pohádka s akčními prvky, určená pro segment publika s vyhraněným politickým přesvědčením. Na nějakou destrukci ve filmu dojde, washingtonský Kapitol a Bílý dům dostanou docela zabrat, v Emmerichových filmech nikoli poprvé, což se ve White House Down neopomene zdůraznit. Akt ničení to ale neudělá méně okoukaným – ve filmu víckrát užitá taktika neutralizovat kritiku tím, že na svoje slabiny upozorním sám, funguje jenom „ocaď pocaď“. A pokud někomu při sledování akčních sekvencí poklesne čelist, je to spíš předzvěst zívnutí než symptom úžasu.
Jistým specifickým způsobem pohádková je v tom filmu především postava prezidenta Spojených států Jamese Sawyera (Jamie Foxx). Mnoho povrchních charakteristik má společných s Barackem Obamou. Samozřejmě má stejnou barvu pleti, pochází z Chicaga, kde Obama žil, je otcem dospívajících dcer, v nočním stolku má nikotinové žvýkačky... Ztělesňuje ale spíš jakýsi naivní sen o Obamovi v hlavách tzv. progresivní veřejnosti, očekávání, jež se k němu vztahovala a zůstala nenaplněna (věc názoru, zda naštěstí, nebo naneštěstí). Pokud by se někomu chtělo nad White House Down hloubat, může v tom filmu najít implicitní kritiku současného prezidenta: takový jsi měl být, a zatím....
Takže James Sawyer. V úvodu filmu vystoupí se zásadní zahraničně politickou iniciativou, vyargumentovanou způsobem hodným nějaké kromobyčejně asertivní účastnice soutěže Miss World. Temné síly to ale tak nenechají. A avantgardou těchto sil je vojenskoprůmyslový komplex (netřeba tuto informaci považovat za tzv. spoiler – v určitém typu filmu je to vždycky vojenskoprůmyslový komplex).
White House DownUSA 2013 |
Vymyslí složitou operaci, která mimo jiné zahrnuje bombuvKapitolu a obsazení Bílého domu žoldáckým komandem maskovaným jako montážní četa od domácího kina. Zprvu se sice zdá, že útočníkům jde jen o tučné výkupné, skutečnost ale bude asi jiná. Prezident je v zajetí nebo možná dokonce mrtvý, mimo Bílý dům se řeší, jak na krizi reagovat a také otázka následnictví, do níž teroristé svými dalšími činy vnášejí ještě více zmatku.
V jednom se ale temné síly přepočítaly. Netušily, že shodou náhod bude v objektu přítomen taky John Cale (Channing Tatum), nikoliv houslista Velvetů, ale policajt z Kapitolu, který dělá přijímací pohovor do tajné služby (a je odmítnut z důvodu nepřizpůsobivosti) a který s sebou vzal i přechytralou dcerku Emily (Joex Kingová), oddanou prezidentovu obdivovatelku. John se stane jediným akceschopným zástupcem dobra na půdě obsazeného Bílého domu, musí zachránit prezidenta i potomka, což mohou být cíle někdy protichůdné. Je na to úplně sám, americké ozbrojené složky totiž tváří v tvář krizi projevují pozoruhodnou neschopnost, nemluvě o tom, že zrádci jsou prostě všude...
Kdykoliv cokoliv
Základním rozvržením sil tedy White House Down připomíná Smrtonosnou past („hláškami“ kořeněným parťáctvím černého a bílého protagonisty zas jako by odkazoval k jinému reliktu osmdesátek – Smrtonosné zbrani). Aby ale film tohoto typu fungoval, musí sám sobě nastavit nějaká pravidla a pak je dodržovat. Souboj jedince proti přesile, který se z větší části odehrává v jedné budově, je souboj zbraní, svalů a také důvtipu. Přitahuje a napíná nikoliv tím, že v divákovi živí pochyby ohledně toho, jak to celé dopadne, ale zvědavost na to, jaké chytré či zábavně absurdní řešení autoři vymyslí pro hrdinu, kterého průběžně nechávají chytit do zdánlivě beznadějných pastí.
A na tomhle poli White House Down selhává na celé čáře, velmi brzy dá najevo, že kdykoliv se může stát cokoliv, že se to vždycky nějak semele. Na plátně se dějí věci tak, jak autoři v danou chvíli zrovna potřebovali, nebo je prostě nenapadlo nic lepšího. Postava, která kdekoho zkope do kulaté krychle, míří přesně, ustojí střelnou ránu i bouračku, má, jak se později ukáže, v hlavě nádor velikosti golfovéhomíčku, který ji do tříměsíců zabije. Proč ne? Klidně ať je velký jak meloun...
A tak je to v tom filmu, prosím pěkně, se vším. Finále White House Down by ovšem v Česku mohlo zarezonovat docela silně. Prezident je v němkonfrontován s tím, že naplnění jeho spravedlivých cílů by mohly stát v cestě nějaké ústavní zvyklosti. Problém vyřeší rázně, neortodoxně a jednou provždy. Doufejme, že Miloš Zeman si White House Down nechá ujít.
