Raqib Shaw v Rudolfinu: Smích nad blyštivými cáry masa

"Když jsem přijel do Paříže, viděl jsem neuvěřitelné obrazy od J.-L. Davida a říkal si, že právě taková by malba měla být: obrovská, báječná, úžasná, velkolepá,“ říká typickým afektovaným přednesem Raqib Shaw v krátkém videu, vzniklém při příležitosti jeho výstavy v Paříži v minulém roce.

Shawovy obrazy tomu naprosto odpovídají velikostí, bohatostí detailů, pestrou barevností i leskem. Jsou v každém směru opulentní. Provokují předstíranou povrchností a líbivostí, míchající v jednom díle evropskou obrazovou tradici s indickou, perskou i japonskou. Raqib Shaw se narodil v indické Kalkatě v roce 1974, ale již od roku 1998 žije v Londýně. Vyrůstal v Indii, ovšem umělecké vzdělání získal v západoevropském vysokoškolském systému na londýnské Central Saint Martins College.

Jak zmiňuje úvodní citace, umělec má silný vztah k obrazům, které jsou konstitutivními díly evropských dějin umění. Není to ale jen Jacques-Louis David, na jeho obrazech lze snadno rozpoznat vlivy, někdy přímo citace dalších umělců jako Hieronyma Bosche, Jana Brueghela či Carla Criveliho. Ovšem v podání nezvyklé malířské techniky připomínající vitráž na podkladu olejové malby.

Kdyby Salman Rushdie maloval

V souvislosti s podobnými autory se nabízí především v literatuře pevně zakotvený pojem postkoloniální umění. Aktuálnost blízkého prostupování historicky propojených kultur dokazuje nejlépe ohlas řady spisovatelů majících vlastní či rodinné kořeny v bývalých koloniích britského impéria a dnes žijících v Anglii. Za všechny lze uvést Salmana Rushdieho. Jeho romány překypují příběhy a vtipnými obraty, což je v malířském provedení blízké i Shawovi.

Zkušenost postkoloniálního provázání dvou odlišných kultur v našem prostředí chybí, přesto překvapí českého diváka blízkost série Rozmarných šelmiček (2012), ovšem platí to i pro další cykly, s díly představenými nedávno v rámci retrospektivy Jana Švankmajera v domě U Kamenného zvonu. I tam byla pevnou součástí výstavy prapodivná zoologie vzniklá spojováním různých částí různých zvířat. Shaw je staví na blyštivé podstavce, které z obrazu vystupují jako ploché reliéfy, zatímco Švankmajer vytváří obdoby historických zoologických knih a grafických listů. Ostatně blízká je oběma umělcům i sexuální tematika. Zmíněná podobnost není náhodná a srovnání přes všechny odlišnosti není nesmyslné, protože oba umělci se stýkají v návaznosti na fantaskní zoologii Hieronyma Bosche.

Raqib Shaw: Modrý česáč měsíčních paprsků

Vize ráje z Boschovy Zahrady pozemských rozkoší a Brueghelova Pozemského ráje se ale v Shawových obrazech překrývají s Kašmírem, oblastí majestátních hor a s opěvovaným jezerem Dal na hranicích mezi Indií a Pákistánem, kde Shaw strávil dětství. Kašmír je, třeba i z Rushdieho románů, znám jako místo výjimečně krásné a v posledních letech také jakomísto náboženských nepokojů, místo padlého ráje.

Komentátor současné společnosti

Největší dílo na výstavě Ztracený ráj (2001-2011) vévodí stejnojmennému cyklu osmi maleb. Svou impozantní velikostí devíti metrů na šířku a tří na výšku je monumentální synopsí celé výstavy. Postavy vyšlé ze starověkých indických eposů se honosí korunami evropských panovníků v nerůžově malovaném světě narážek na bibli a Miltonův Ztracený ráj (1667). Zvířata jsou propojena vzájemnými útoky a krvavými cáry masa s obdivuhodným malířským citem pro detail.

Český divák se patrně mine s plnou hloubkou mezikulturního postavení Raqiba Shawa. Nemůže mu ale uniknout vtipný sarkasmus, kterým Shaw obě tradice spojuje, respektive to, s jakým sarkasmem se staví do role komentátora současné společnosti. Oslavy míru a harmonie nesdílí, zvířata jsou v jeho obrazech krvelačnými zuřivými šelmami. V této souvislosti se třeba David Lomas, profesor dějin umění na univerzitě v Manchesteru (výstava byla připravena s Manchester Art Gallery a zde měla také premiéru), snaží tato díla interpretovat jako vize společnosti poznamenané darwinovským myšlením. Ráj není místem klidu a míru, i zde se projevuje krutá moc silnějšího.

To vše pak je podáno jako alegorie lidské společnosti či jako odkaz na zvířecí podstatu člověka. Pouštět se právě do takového čtení Shawových obrazů není násilné hledání něčeho tam, kde nic není. Současně je ale třeba dodat, že daleko přesvědčivějších a i vtipnějších úvah o lidech a zvířecí podstatě se lze dočíst třeba v knize Slamění psi filozofa Johna Graye.

Shaw o sobě říká, že je jen nástrojem samotných obrazů, které chtějí být udělány. Je tak možné tvrdit, že se nesnaží svými obrazy protivně moralizovat, nastavovat nudné „pravdivé zrcadlo“ společnosti, ale vytváří v duchu skeptického vidění světa Johna Graye zábavné obrazové variace obdobných myšlenkových obsahů. Společná Grayovi a Shawovi je nadsázka a vtip. Není to nihilistický cynismus, Shaw touží po kráse a tvoří ji takovou, jakou ji chce mít, nebo snad jakou ji obrazy chtějí mít - spektakulární, opulentní, bestiální, pestrobarevnou, poživačnou. Vypjatý malířský hédonismus Raqiba Shawa není povrchní a je skutečně zábavný.