Menzelovi laskavě vylhaní Donšajni: 435 korun za leknutí

Podobně zaskočen až šokován ovšem může být idivák, který přijde nepřipraven do kina na nový film režiséra Ostře sledovaných vlaků, Skřivánků na niti nebo Vesničky mé střediskové. Nebo bude-li „připraven“ masivní kampaní, která uvedení tohoto snímku provázela a která zahrnuje i s vážnou tváří spřádané plány na zisk Zlatého globu.

Mohl vzniknout dojem, že Donšajni jsou něco jako velkofilm světové třídy, a to je opravdu úsměvné nedopatření – navzdory okázalé premiéře v pražském Rudolfinu a dalším ornamentům. Jiří Menzel natočil nenáročnou, filmařsky i intelektuálně úspornou hříčku o operním režisérovi, jakýmsi způsobem zřejmě inspirovanou vlastními zážitky a pocity. Spíše než jakkoli pronikavá filmová výpověď je ale výsledkem něco jako sestřih laskavě vylhaného, hořkosladkého televizního seriálu.

Hodina pravdy

Dějový rámec Donšajnů tvoří příprava Mozartova Dona Giovanniho na oblastní scéně (Jiří Menzel vytvořil před třemi lety inscenaci této opery pro Jihočeské divadlo). Vypravěčem ajednou z hlavních postav je operní režisér Vítek (Jan Hartl), stárnoucí skeptik, který osobě tvrdí, že operu vlastně moc rád nemá a svou profesi vykonává proto, že jej vzrušují sopranistky, které po celou svou kariéru úspěšně svádí. Nemluví pochopitelně pravdu – operu miluje, ovšem v její tradiční verzi, nezkažené nějakými bizarními aktualizacemi.

Úspěšnou dráhu svůdníka má za sebou též mezinárodně etablovaný, nyní však již penzionovaný pěvec Jakub (Martin Huba), kterého Vítek pozval, aby ztvárnil Komtura. Oba se postupně, i díky oné příhodě s řezníkem, seznamují s vitální vedoucí dětského pěveckého sboru (Libuše Šafránková), která, mimo jiné, objevila opuštěné a zapomenuté prostory barokního divadla, a má v plánu je oživit. Má také dceru, vnučku, ba snad ipravnučku, všechny počaté díky slabosti pro operní pěvce, „donšajny“. Stane se pak, co se stát musí, a dojde na jakousi obdobu slavné cimrmanovské etudy Hodina pravdy – bohužel bez toho cimrmanovského nadhledu. Usedlost, naivita a zoufalé dovysvětlování je tu ostatně vlastností všech pokusů o vtip.

Martin Huba ve filmu Donšajni

Další dlouho dopředu avizovaná událost pak dodá snímku kýžený lehce tragický podtón, do něhož se včlení i obecný lament nad špatností doby, která nepřeje umění, protože sponzorovat hokej je mnohem atraktivnější (ano, přesně tohle omleté klišé je tu zopakováno). Akdyž režisér v rozdurděně satirickémzávěru s hořkostí předvede, na jaké dno dohnaly nepříznivé poměry nadějnou operní zpěvačku – totiž do zkarikovaně předvedené rockové kapely –, je to opravdu k pláči.

Odolný Mozart

Ve filmu jsou hojně začleněny operní árie – v jiném snímku by je třeba bylo možno považovat za zdržování, ale tady jsou to spíš oázy relativního bezpečí mezi vratkými dějovými pasážemi. Donšajni jsou protkáni banálními bonmoty na téma operního provozu, opakovaně zazní konstatování, že děj oper je naprosto nereálný aza vlasy přitažený – a samozřejmě se o tom nemluví jen tak, je to i vysvětlení „rozmarně“ nahozených dějových linek Menzelova filmu. Ani paralela s operními librety tu však jako alibi nestačí. Donšajni mají dějovou chatrnost oper, nemají však jejich mohutný emocionální náboj. Spíše se tak snad blíží operetě, ovšem hodně slabé.

Z herců jen Martin Huba vypadá, že by rád něco hrál, kdyby ovšem měl co. Obecně vyvolávají herecké výkony spíše dojem benefiční akce, charitativní besídky, jako by tu všichni účinkovali pro nějakou dobrou věc – těžko ovšem říct, pro jakou.

Domnívat se, že Jiří Menzel chtěl tímto filmem finalizovat svou uměleckou dráhu by byl, doufejme, omyl. Svým způsobem přesto tato hříčka nutí k hlubším otázkám. Ke komu a proč se renomovaný tvůrce tímto snímkem obrací. Proč se tentokrát zbavil opory silné literární předlohy, jakou dokázal v minulosti skvěle filmařsky rozvíjet. Proč dal přednost vlastnímu fejetonku, směsici glos a přípodoteků, před nějakým silnějším sdělením.

Hollywoodské zakončení?

Rekapitulující režisér Vítek osobě v Donšajnech prohlašuje, že slavil mnohé úspěchy, spíše však u publika než u kritiky – když měli někde potíže s návštěvností, povolali jej, a bylo po problému. Je možné, že i v tomhle se Jiří Menzel nějak – mylně – vidí? Že by natolik zatrpkl a namísto nespravedlivým kritikům se programově rozhodl zavděčit „lidovému“ divákovi, a to až tak, že se někdy blíží kvýrazovým prostředkům Zdeňka Trošky? Snaží se tímto snímkem vděčně a bez výhrad potěšit tu část diváků otáčivého hlediště, kteří si chtějí připadat jako konzumenti umění, ale nesmí je toani trochu bolet? Bohužel nejspíš ano.

Donšajny si lze představit i v divadelní podobě, právě na takové oblastní scéně, jakou v nich Menzel líčí. Nebude to však kus z těch, které hledají v divadelnících i publiku něco skutečně cenného, a mnohdy tak udělají z okrajového stánku zajímavější prostředí, než je zatuhlé kamenné divadlo v metropoli. Bude to bulvární extempore, které utvrzuje provincii v její provinčnosti.

Samozřejmě je tu ještě jedno možné vysvětlení toho všeho – kdo si vybaví film Woodyho Allena Hollywood Ending, ví, o čem je řeč. Pak by ovšem bylo v řádu věcí, kdyby Donšajni opravdu vyhráli ten Zlatý globus. Přejme jim to.