Už od 18. století vyrůstaly po celém Spojeném království útulky pro padlé ženy, svobodné matky, osiřelé či retardované dívky, nešťastnice, kterým udělal dítě jejich vlastní otec a tak dál. V jednom takovém „workhousu“ se zrodil i známý song o domu U Vycházejícího slunce.
V Irsku se tato útočiště nazývala Magdaleniny prádelny, podle svaté Máří Magdaleny. S dobročinností ale často neměla nic společného. Mnohem víc připomínala galeje a vězení, z nichž nebylo návratu.
Nepohodlné tajemství
„Our Lady of Charity? Oh charity!“ hořce se ušklíbá Joni Mitchellová v nesmírně silné písni The Magdalene Laundries, která se objevila roku 1994 na jejím albu Turbulent Indigo. O pět let později vznikla další verze, v níž zpěvačku doprovázejí irští Chieftains. Ne náhodou se na témže CD objevil duet se Sinéad O’Connorovou, která v Magdaleniných prádelnách sama strávila část mládí.
Odkladiště katolických řádů pro nepohodlné ženské osoby (celkem jich byly desítky tisíc) se začala houfně zavírat v roce 1972. Úřady vše držely pod pokličkou, ale jen do roku 1993, kdy byl na pozemcích dublinského útulku nalezen hromadný hrob 155 „kajícných Magdalén“.
Joni reagovala okamžitě. Irský premiér se za nepotrestané zločiny omluvil až letos.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Klaus Kinski a vibrátor |
