Sezona výročních filmových cen je sice spojena až s přelomem roku, už teď ovšem v kinech začínají letní blockbustery střídat ambicióznější snímky. Jeden typ potenciálně "oscarového" titulu charakterizují "herecké koncerty" hvězd a okázale ušlechtilé city a myšlenky. Ten druhý pak umné dějové konstrukce, formální exhibice či technologické inovace. Kriminální drama Zmizení, které právě přichází do českých kin, patří spíše do první zmíněné kategorie. Způsob, jakým nakládá s příběhem o zoufalém pátrání po dvou unesených malých holčičkách, ovšem nakonec mění celkem napínavou zábavu v zaumný blábol.
Šestačtyřicetiletý Kanaďan Denis Villeneuve se tak díky Zmizení zařadil mezi ty mezinárodně ceněné tvůrce, jejichž filmařský kredit prudce snížilo střetnutí s Hollywoodem. Režisér, jehož retrospektivu uspořádal v roce 2011 MFF Karlovy Vary, svým prvním americkým snímkem dokazuje především to, že vypravěčský systém zámořské továrny na sny může narušit i hodně sebevědomou autorskou identitu.
Zmizení přitom splňuje představy dalšího Villeneuvova díla s existenciálním přesahem, ve kterém se postavy střetávají se světem paradoxů a divák bloudí příběhem plným zákrutů a překvapení. Metaforou takového zapeklitého vyprávění se ve Zmizení stává bludiště – motiv spojený s postavou psychicky narušeného mladíka Taylora. Pro podezřívavého policistu Lokiho (přesvědčivý Jake Gyllenhaal), pověřeného v zapadlém pensylvánském městečku pátráním po zmizelých dívenkách, je ovšem pobledlý samotář jen jedním z řady podezřelých. Mezi těmi se neocitne jen mentálně retardovaný Alex Jones, na kterého starostlivě dozírá jeho zatrpklá teta, ale i otec jednoho z unesených děvčátek – násilnický pámbíčkář Keller Dover (herecky zuřivě koncertující Hugh Jackman). Dover se sice dokáže připravit i na konec světa, během pátrání na vlastní pěst ovšem dostává – zcela v souladu s původním názvem filmu Prisoners – sám sebe do pasti. Ocitne se tak ve sporu nejen s Lokim, ale i se svými přáteli – rodiči druhého uneseného dítěte. Zmíněné bludiště tak není konkrétním místem, kde neznámý psychopat holčičky vězní, ale tematizací zmatků uhnízděných v myslích postav. Ty se ovšem nakonec dopracují nejen k očekávanému konci, ale i k náležitému mravnímu naučení. Korektní tortura Otčenáš a zastřelení nevinné srny na prvním sněhu – to je silný kalibr, kterým Denis Villeneuve otvírá svůj film. Emocionální působivost se však nakonec změní v citové vydírání diváka, metafory v poučky z nedělní školy a slibně životné postavy v panáky vytažené z kartotéky v hollywoodské veřejné knihovně. (Vedle Jakea Gyllenhaala je výjimkou potvrzující pravidlo Paul Dano v roli ubožáckého Alexe.) Klasický thriller Mlčení jehňátek či kultovní thriller Sedm už v první polovině 90. let pak stanovily, že obrazová stránka podobných příběhů těsně sousedí s hororovým zvnějšňováním: výtvarně nadaní psychopati si doma malují po zdech, věnují se kolážím a pojímají zločin jako artovou performanci. Prostovlasý kriminalista pak musí po matoucích stopách fantomatického protivníka běhat pouze ve tmě a hustém dešti. To všechno Villeneuve se zkušeným kameramanským veteránem Rogerem Deakinsem účelně využívají, touha protáhnout diváka bludištěm plným překvapivých odboček však nakonec působí kontraproduktivně.
ZmizeníUSA 2013 |
Když už zápletku nelze vyřešit ani s pomocí prasečí hlavy, dvou kufrů hadů a trestuhodné roztržitosti neomylného pátrače, stane se neprodyšnou. V té chvíli vám nejspíš začne být srdečně jedno, kdo je vlastně hledaným únoscem. Sama bych se byla ráda dobrovolně přihlásila na policii, jen aby už film konečně skončil.
Denis Villeneuve ve svém prvním hollywoodském filmu totiž přišel o své obvyklé nezdolné ženské hrdinky i o odstup vůči svým oblíbeným nejednoznačným postavám. A vtip nesměl scenáristovi Aaronu Guzikowskému ani do předsíně. Navenek syrově a drsně vyhlížející příběh byl navíc starostlivě očištěn od všech případných špinavých nekorektností. Ve vyprávění, kde se to hemží desítkami unesených a zavražděných nezletilců, nám autoři nahánějí hrůzu jen dětskými figurínami z výlohy. Afroamerická rodina je ušlechtilejší a silnější než její bílí sousedé a krev, kterou vidíte na dětských šatičkách (hrůza!), není lidská (uf...). Náboženské spory i ničivá traumata z dětství, postihující v modelovém městečku zřejmě úplně všechny včetně listonošky, si lze s trochou snahy vždy nějak vyřešit. (Přinejhorším kulkou do hlavy.)
Jestli ovšem Zmizení začne nabírat nominace na nějaké výroční ceny, budu muset veřejně přelomit o revmatické koleno berličku své kritické ironie.
