Předloni se režisér a herec Jan Kačer domluvil s hereckými kolegy Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou, ale i s někdejším hercem a nyní lékařem Vladimírem Pucholtem, který speciálně kvůli tomu přijel návštěvu ze svého kanadského bydliště, že se společně zkusí k aktivitě probrat herce a dramatika Pavla Landovského. Ten, sužován chorobami (v prvé řadě cukrovkou), žije rezignovaně v ústraní, na venkově. Kačer měl představu, že v téhle sestavě nastudují Landovského nejznámější hru Hodinový hoteliér a předstoupí s ní před veřejnost. Uskutečnit alespoň jedno jediné představení, které by Landovskému – jak se domnívá Kačer – nalilo pořádnou dávku energie! Syn Abrháma a Šafránkové tuto akci filmařsky dokumentoval.
Hraje sám sebe
"Jemu totiž chybí to, že byl slavnej a populární. Teď je bezvýznamnej stařec jako my všichni. On hraje roli umírajícího starce, tenhle scénář si sám napsal. A když mu to nebudeš věřit, je schopen i obětí," poznamenává ironicky Kačer na adresu Landovského cestou na jeho chalupu, kde ten žije. Fyzicky chátrající Landovský je – viděno a zvenku a na první pohled – vůči "invazi" přátel nesnesitelný. Rozmrzelý, náladový jak malé dítě; křičí, nadává, každého vmžiku pošle kamsi. Zkoušení hry naráží na neochotu Landovského koncentrovat se a podřídit, ale také na pochyby Libuše Šafránkové, která celý ten podnik považuje, s odvoláním na Landovského dceru Betynu, za hyenismus. Nakonec také Šáfránková z příprav odešla a ke zkoušení je přizvána Kristýna Hrušínská.
Několikaminutový vypjatý dialog mezi Šafránkovou a Kačerem o tom, proč se to celé děje a jaký to má smysl, patří k vrcholům filmu; tady, zdá se, protagonisté zcela zapomněli na přítomnost kamery a vyříkávali si to doopravdy. Kdyby režisér Abrhám ml. nepatřil do rodiny, bylo by takové natáčení asi sotva možné. Landovský naopak na kameru opakovaně reaguje, vzteká se, posílá ji ke všem čertům, jenže občas mu v očích probleskne jakési pobavení, které naznačuje, že Kačer měl možná pravdu – je v tom řvaní ze strany Lanďáka zároveň i hra? Jestliže ano, pak je to i tak hra velmi, velmi bolestná.
ČTĚTE TAKÉ |
Samozřejmě, že některé scény jsou v tomto dokumentu v podstatě hrány, jenže která místa v dokumentech obecně, jestliže lidé před kamerou vědí, že jsou natáčeni, vlastně hrány nejsou? A co je to hra? Jaká je její pravda a autentičnost? Toto vědomí nutně plyne v podkresu pod celým Hoteliérem. Navíc, pomineme-li Landovského permanentní, v podstatě obligátní útoky proti natáčení, tak hranice mezi "vím, že jsem snímán a respektuji to", a mezi tím, kdy o to opravdu nestojím, se tu vyjeví zcela zřejmě. To když kamera následuje Vladimíra Pucholta do hotelového pokoje, kde on během pobytu bydlí, zabírá ho, jak unaveně posedává polehává, protože partie s Landovským dávají všem pořádně zabrat. Pak Pucholt dojde k přiotevřeným dveřím a před zvědavým objektivem je zavře se slovy: "Kluci, stačilo to." Následuje kratičký voyeurský záběr natočený zvenku, přes okno, kdy Pucholt odpočívá na posteli a evidentně netuší, že je natáčen.
Dobrá věc se podařila
Je to všechno smutná, dojemná, ale ve výsledku nikoliv depresivní podívaná, protože se ukáže, že Kačer měl vlastně pravdu, i když to tak ve filmu hodně dlouho nevypadá. V jeho úplném závěru, v jakémsi skromně triumfalistickém dovětku, se objeví záběry z vystoupení, kvůli němuž se to celé dělo. Nemá sice divadelní podobu, o níž snil Kačer, jde "jen" o scénické čtení v jedné pražské galerii, ale Landovský při něm očividně ožívá a vybavuje si text jednoaktovky, kterou napsal v listopadu 1968 (a v dubnu 1969 ji v režii Evalda Schorma uvedl Činoherní klub v Praze). Jeho tvář se projasňuje, čeká na nahrávky a repliky ostatních – ještě, ještě jsem to dokázal!
HoteliérScénář a režie: Josef Abrhám ml. |
Hoteliér je svědectvím o odcházení jedné divadelní generace: Landovský a Kačer jsou ročník 1936, Abrhám 1939, Pucholt 1942. Dosah a sdělnost toho dokumentu jsou komorní, osloví především ty, kteří mají tyhle tvůrce rádi a zajímají se o éru "Činoheráku". Ale otevřenějším divákům nabízí Abrhámův snímek přesah obecnější: úvahu o lidech, kteří zápolí s věkem, s chorobami, ale také s dobovou kulturní tendencí nahlížet stáří jako neproduktivní fázi, která už nemá "dnešku" co říci. Ten "dnešek" je přitom společnost, která stárne, a lidí ve věku Landovského či Kačera v ní kvapem přibývá a přibývat bude.
