Když Tomáš Svoboda své politické satiry uváděl v Rubínu nebo v Malostranské besedě, byl celkem klid, lid se jen bavil. V Národním je ale třeba uvádět pouze kusy povznášející a v přiměřeně sošném provedení, herci mají ušlechtile deklamovat ve vázané řeči.
ČTĚTE TAKÉ: |
A žádné necudnosti. Dámy pak sem smí přicházet pouze v nóbl rouchu a s jemným šperkem, pánové v obleku. Zneuctít tuto nádheru u Vltavy, kterou jsme si my Češi postavili za nastřádané penízky, tím, že si budeme utahovat z prezidenta a politické garnitury - jak ohavné!
Jenže Svobodův nápad hrát o prezidentovi a inspirovat se nejslavnějším křupanem dramatické literatury je mimořádně trefný. Hlava státu si to vykoledovala právem a peprnou karikaturu si zaslouží. A proč by ne v Národním divadle, vládne snad dnes na Pražském hradě nějaká kultivovanost či noblesa? Byl snad kymácející se prezident u korunovačních klenotů výjevem národní vznešenosti, copak potom může nějaká satira ještě snížit úctu k hlavě státu? Jak pravil Gogol: nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš křivou hubu.
Nicméně soubor stížností došlých do ND je velmi výživný a dělí se v zásadě na dva proudy - na anonymní splašky plné pravopisných chyb a na procítěné stesky. Nad prvními lze mávnout rukou, deprese se zmocňuje nad těmi podepsanými, jež rozhořčeně a smrtelně vážně píší o urážce národního cítění, o podlém zesměšňování hlavy státu, o rádoby umělcích, o rozvracení národa na půdě národní instituce, o úpadku a umění z pražských stok.
Hodně z nich má žáhu na herce, to jsou původci všeho zla, zvlášť ti, kteří hrají v seriálech a obírají pracující o peníze. Tahle přízemní, hloupá a záštiplná rétorika je prostě nesmrtelná. A jeden žasne, kam zmizela tolerance, nadhled, smysl pro humor, svobodomyslnost. A vlastně i rozum.
