Nepochybně dobře známý: s českým prostředím si "sedl" už v raných devadesátých, když psal písničku Žíznivý pes o tehdejším stejnojmenném klubu v pražském Obecním domě. Od té doby u nás koncertoval mnohokrát: naposled s paralelní (už neexistující) kapelou Grinderman ve finále ostravských Colours 2011. Té "hlavní" Caveově skupině The Bad Seeds pauza nepochybně prospěla: nachází nové odstíny, i když ji před pár lety opustil Mick Harvey, zpěvákův souputník od teenagerovských let. Viz moc dobře přijaté letošní album Push The Sky Away.
Kazatel i pokušitel, dandy i přednášející na katedrách literatury, autor románů i filmových scénářů Nick Cave nyní prožívá ještě jedno zvláštní dobrodružství. Vzniká o něm filmová "doku-fikce" nazvaná 20 000 dnů na Zemi: točí se průběžně, takže kdoví, jestli se v Praze neocitnete taky uvnitř záběru. Na pražském koncertě má kapela hrát i starší oblíbené songy ty, v nichž Nick Cave často zachází s biblickými obrazy.
Nick a božská částice
Letošní album Push The Sky Away svědčí o tom, že dnes má trochu jiné myšlenky. Sám autor a zpěvák říká, že kromě zápisků v ohmataném sešitě bylo zdrojem inspirace i "googlování kuriozit". Vrcholem desky je v tomhle směru sedmiminutový horečnatý proud obrazů Higgs Boson Blues s odkazy na kvantovou fyziku i zpěvačku Miley Cyrusovou. Higgsův boson ("božská částice", říkají jí média) je elementární částice, jejíž loňský objev je pokládán za zásadní a taky mění mnoho dosavadních představ o fungování hmoty a vesmíru. Cave ten moment bere jako metaforu bodů obratu, kdy se člověk dostane svým způsobem na vrchol, a přece se mu zároveň rozpadá svět. V psychedelické atmosféře vplétá do téže písně příběh Roberta Johnsona, prvního bluesmana, který se prý upsal ďáblu, ale i obraz bílého "misionáře se svými neštovicemi a chřipkou" mezi divochy a pop-kulturní ikonu Miley Cyrusovou, jak plave doma v bazénu... Kocovina v tomhle žalozpěvu pramení z toho, že konec světa není: přese všechno tu pořád zůstáváme dál.
Nick Cave s kapelou Grinderman
Caveova družina letos natočila nepochybně tlumenější, klidnější desku: po kytarových explozích v paralelní Caveově kapele Grinderman je to zřejmé. Ale pokud dřív tlumenost znamenala šansoniérský příklon ke klavíru, někdy i smyčce a sbor (na albech The Boatmans Call’ a No More Shall We Part), pak tentokrát chvějivě levitují ve vzduchu drobné zvuky kytar a průsvitně je stínují staré varhany. Tuhle tvůrčí metodu rozpoutal Warren Ellis, relativně nová krev v Caveově staré partě: staví atmosféru ze zvuků obíhajících ve smyčkách, do garážově jednoduché "technologie" vstupuje i zásah náhody. Klip Jubilee Street, který rychle upoutal i díky tématu prostituce, v tomhle směru zní atypicky "hezky".
Ledabylost vzdělaného dekadenta
Na dnešních The Bad Seeds po patnáctém albu si lze užít především trojí. Jednak Caveovo osobní kouzlo, tu ledabylost vzdělaného dekadenta, jež by pochopitelně nebyla ničímbez opory v jeho hudebnosti. Tím druhým je sehranost a zvukový svět kapely, starých přátel, které šťastně omladil vklad nového spoluautora, zmíněného Warrena Ellise. Nu a pak to jsou Caveovy texty, vlastně staromilské ve své poetičnosti a inteligenci, ambici dostat posluchače do kolen náhlým zvratem, pointou. Cave si pořád volí jako zbraň krásné, propracované vyjádření toho, jak mocnémísto má nicota kolem nás a v nás. Všechen ten půvab a síla slov napovídají, že to s tou skepsí u něj nebude až tak definitivní. Na páteční koncert v Tipsport Areně se lze těšit už proto, že Nick Cave je ve formě. Je v ní, pravda, už dlouho: po únavě kolem alba Nocturama (vyvrcholila odchodem dlouholetého kumpána Blixy Bargelda) se Cave "našel" s Ellisem. Rozpoutali ironický i na dřeň divoký "rock’n’roll starších pánů" a jejich společná druhá míza nese plody dodnes i v dobrém naladění The Bad Seeds jako tvůrčí party.
Zároveň je třeba bez nadšení zmínit, že pražské lístky na Cavea stojí od 1350,- do 2500 korun. V praxi to neznamená nic míň než nepřátelský přístup vůči studentům a všem, kteří nemohou utrácet velkoryse. Cavea tím pádem pozná méně nového publika, z takových koncertů se pak stávají ostrovy vydělené society, nebuduje se tak scéna s výhledem do budoucna. Jasně že to mnozí z nás dáme: ale s pocitem, že do party, kterou tvoříme my a Cave, organizátoři koncertu jaksi nepatří a nikdy nebudou.
