Jako by si zkušený scenárista Petr Jarchovský stanovil výzvu: spojím v jednom příběhu tři stárnoucí klauny, alzheimera a rakovinu, a ještě to nebude kýč. Skoro by to vyšlo, nebýt ještě pár ingrediencí, které jsou ve filmu režiséra Viktora Tauše navíc.
Tím hlavním, o čem se tu hraje, je hořkost. Její příčiny, projevy i důsledky. A otázka, zda je možné ji překonat a co vše je k tomu případně zapotřebí. Ústředními hrdiny jsou mimové Oskar (Didier Flamand), Max (Oldřich Kaiser) a Viktor (Jiří Lábus), kteří kdysi v hloubi socialismu tvořili klaunskou skupinu Busters. Po neshodách se však rozešli, Oskar odešel do exilu. Nyní si nemohou přijít na jméno: Viktor nesnáší Maxe, Oskar Viktora... Příčina leží v dávné minulosti. Divákovým průvodcem při pátrání po ní je student, který pracuje na diplomové práci o Busters. Právě ve chvíli, kdy se do Čech vrací Oskar, aby tu završil svou uměleckou dráhu.
Tři hlavní postavy reprezentují tři různé životní cesty: Oskarův exil a tvorba na evropské úrovni; Viktorův ústup z očí veřejnosti, pedagogická činnost a obtížné materiální přežívání; Maxovo lecčíms vykoupené "věčné mládí" s o generaci mladší manželkou, malými dětmi a prací všeho druhu.
Bez laciných karikatur
Námět ke Klaunům poskytl Boris Hybner, jeho životními a uměleckými zkušenostmi se scenárista Petr Jarchovský volně inspiroval. Hybner byl spolu se Ctiborem Turbou zakládajícím členem absurdně laděné Pantomimy Alfreda Jarryho, která na české divadelní scéně zazářila v 60. letech. Po jejím zrušení se vydali každý svou cestou, v 70. letech ovšem ještě spolupracovali například v Cirkusu Alfred. Jejich vztah v poslední době nicméně dokumentuje například Turbova chladně ironická polemika s rozhovorem, který Hybner v létě 2011 poskytl Lidovým novinám – nechybí v ní například označení "profesor žvanilů"...
Podoba filmových klaunů Maxe a Oskara je v tomto ohledu (více než) návodná, hledat přímá pojítka se skutečností by ale bylo dosti zavádějící. Na druhé straně – existuje-li v reálném životě vizuálně výrazný příklad toho, jak může vypadat slavný mim v příslušných letech, proč se jím neinspirovat... Jisté je, že zejména Jiřímu Lábusovi jeho umně vytvořená maska (v maskérně prý musel pokaždé strávit až čtyři hodiny) nesmírně sedí. Vynikající herec tu předvádí jedno ze svých zázračných převtělení – jeho Viktor se směle řadí vedle Rumburaka, strýce Jakoba v Americe nebo Marge Simpsonové. Zahořklý mim, nyní pedagog, řídící rezavé auto a obývající polorozpadlou ruinu mezi všemožným komediantským harampádím, které podává jakousi posmutnělou zprávu o lepších časech. Má (stejně jako ostatní dva klauni) svou verzi historie slávy a rozpadu úspěšného tria. Zastává ji vášnivě a přesvědčeně, nejspíš ani vědomě nelže – přestože nemluví pravdu. Dští vztek a hrozby, přitom se ale nesmírně něžně a obětavě stará o svou nemocnou partnerku Sylvii – dokud mu síly stačí. Demencí postiženou Sylvii přesvědčivě ztvárnila Kati Outinen (dvorní herečka Akiho Kaurismäkiho, držitelka ceny z Cannes za roli ve filmu Muž bez minulosti).
Skvělý výkon podává Ivana Uhlířová jako rozzuřená dcera exulanta Oskara, která mu nemůže odpustit, že od ní a od její matky (rovněž výborná Taťjana Medvecká) před lety odešel: tohle Oskara asi trápí ještě o poznání víc než vztah s bývalými parťáky nebo dotěrnost televizního moderátora, který se jej snaží přimět k pokání za to, že opustil vlast a nepodílel se na rozšiřování svobodného prostoru za normalizace.
Stejně tak Max má teď úplně jiné starosti než si vyříkávat, co bylo před třiceti lety. Přesto spolu nakonec ti tři ještě něco prožijí. A není to happy end, nebo aspoň ne v tom nejbrutálnějším slova smyslu.
Vesměs Jarchovského a Taušův snímek nesklouzává k moralizování ani k patosu, ale nerezignuje přitom na mravní rozměr lidského konání. Vytváří groteskní obrazy, ale ne karikatury: když jeden z hrdinů vážně onemocní a hledá pomoc u léčitele, výjev je to komický, ale ne povýšeně posměšný. Je to i chápavý vhled do situace pacienta, který navzdory vší bizarnosti podstoupí to, co mu ne zrovna věrohodný podivín naordinuje. A jednoznačný soud tu nepadne ani ohledně výsledku.
KlauniČR 2013 |
Líbáš jako klaun K nejmarkantnějším vybočením kvality filmu směrem dolů dochází v linii "nestárnoucího" Maxe a jeho rodiny. Klauni se nevyhnuli tradiční bolesti českých filmů, jíž je pojetí a obsazování dětských rolí. Maxův životní styl se tu předvádí na scénách jako z filmů Marie Poledňákové: děti na sebe pokřikují "Matysáku tenisáku" a celkově mohou být tyto pasáže pro slabší nátury dost nesnesitelné, ať už mají být komické, nebo chytit za srdce. To platí i o interakcích Maxe a jeho manželky (Eva Jeníčková).
Přesto se divák nemusí bát, že by jej Klauni dovedli na mělčinu úplné banality nebo nejdrsnějšího citového vydírání. Je to zkušeně zkonstruovaný, přece jen ale trochu mechanicky fungující strojek, naprogramovaný mimo jiné na přiměřenou nejednoznačnost. Jaksi dopředu je přitom ovšem jasné, co a jak do sebe nakonec musí zapadnout. Jako by tvůrci měli přece jen strach pustit do filmu skutečnou, ne jen tu k pointě směřující a významotvornou nevypočitatelnost života a matnost osobních historií.
