Filmová verze Tolkienova Hobita bude mít něco kolem devíti hodin, důkladnější přepis nějaké knihy aby jeden pohledal. A úvodní část trilogie tím dost trpěla – tříhodinová expozice příběhu, jenž se z větší části teprve měl stát, obsahovala i jednu z nejdelších filmových večeří všech dob. Ve filmu Hobit: Šmakova dračí poušť se naopak stane ledacos, potřeby té části publika, jež v kině hledá především velkolepé a nevídané, by mohly být uspokojeny. Divák, který s předlohou není zrovna důvěrně sžit a děj prvního filmu se mu za rok beze zbytku vykouřil z hlavy (stručně řečeno já), může ale během první hodiny filmu zažít nejednu těžkou chvíli.
Kolem uší mu létají termíny, jimž postavy na plátně zjevně rozumějí, on však nikoli. No nazdar, Temný hvozd. Azog Znesvětitel, kdo to, kruci, je? Ale jméno má teda husté. Aha, takže Bilbo má ukrást Arcikam. Jasně, Arcikam, co taky jiného, že...
Pavoučí terapie
Postupem doby ale tyhle neznalosti přestávají vadit a na plátně se odehrávají situace srozumitelné i bez povědomí o širším kontextu. Například se hrdinové dostanou do spárů velikostně abnormálních lidožravých (nebo přinejmenším trpaslíkožravých) pavouků-zabijáků. A ti pavouci jsou skutečně a věrohodně hnusní.
ČTĚTE TAKÉ |
Mimochodem: režisér Peter Jackson má ve svých filmech často scény s obřím a přesvědčivě hnusným hmyzem. Věřím, že to je častým námětem hovorů, jež vede se svým psychoterapeutem. Zpátky k Hobitovi.
Těmi hrdiny jsou Bilbo (Martin Freeman) a čtrnáct trpaslíků vedených Thorinem Pavézou (Richard Armitage). Toho jsem byl schopný rozpoznat už minule, teď se k němu přidali další. Například jeden má bílý vlas a vous, kvůli čemuž od něj ostatní očekávají, že bude říkat moudré věci. A jiný se opije a něco propásne, což bude mít jistě nedozírné následky.
A hlavně je tam Kili (Luke Evans), v mezích možností fešák. Zamiluje se do Turiel (Evangeline Lilly), bojovné lesní elfky (důležitý rozpoznávací znak elfek je kromě špičatých uší i to, že by se podle nich mohly jmenovat prací prostředky). A Turiel kolem sebe umí kopat a šípy střílet jedna báseň, rozčílit bych ji fakt nechtěl. On ani Kili bojová umění nezanedbává, takže té jejich romanci je na místě fandit, už jenom proto, že malí elfotrpaslíci by mohli vypadat moc zajímavě. Jinak lesní elfové mají svého krále, módní idol celého čarovného lesa (Lee Pace). Jeho syn je Legolas (Orlando Bloom), v Hobitovi je o pár desetiletí mladší, než byl v Pánovi prstenů, představovaný je ale hercem, který od dob první trilogie o víc než deset let zestárl a, těžko to říct jinak, na kráse mu to nepřidalo. Myslím, že se tomuto úkazu říká paradox elfa v čase. Legolas se v boji taky hodně činí, místy je ale dost výrazně vidět, že ho v těch krkolomnějších pasážích nahrazuje nějaká počítačem generovaná figura, což diváckou rozkoš trochu umenšuje.
Hobit: Šmakova dračí poušť(USA/ N. Zél., 2013) |
Na druhou stranu – hlavně že se bojuje. A třeba scéna, v níž trpaslíci unikají v sudech divokými peřejemi, zatímco na ně i na sebe navzájem z břehu útočí elfové a skřeti, je strhující. Stejně tak závěrečná konfrontace s drakem Šmakem, jež po všech těch hlučných eskapádách začíná potichu, má docela grády. Toho draka mluví Benedict Cumberbatch a napovídá toho dost. Ono by to bylo divné, kdyby angažovali Cumberbatche a pak ho nenechali ani pípnout. Rozumím. Cumberbatch namlouval taky nekromanta, jehož čas jistě přijde v příštím díle, na což se těším. Mluvící a zlověstná černá mlha, kterou Gandalf vytlačuje bílým světlem. Prima.
A taky povědomé krajiny, hustý les smyčců, typické jacksonovské záběry (kamera letí v protipohybu ke skupině prchajících hrdinů). Na jedné straně čiročiré zlo, proti němu bytosti také dobré, ale i chamtivé a vůbec rozporné. Přiznávám: fandím jim.