Film Nymfomanka je dvoudílný asi tak, jako jsou dvoudílné – zůstaňme blízko tématu – dámské plavky. První díl odhaluje to, co je nahoře, co pohoršuje vlastně spíš jen naoko a co je nakonec beztak dost často k vidění. Druhý díl obsahuje mnohem problematičtější, nižší partie, po jejichž odhalení už nezůstává skryto nic.
ČTĚTE TAKÉ |
Ani tentokrát samozřejmě nejde jen o samotné "šokující" scény ze života sexuálně náruživé ženy. Půlhodinové hledání na internetu bez rodičovského filtru by jich jistě přineslo více, a ještě v mnohem naturalističtějším provedení. Podstatný je chladný, a přece nesmírně sugestivní způsob, jakým Lars von Trier vede diváka po zastaveních této zvláštní křížové cesty.
Obrázek zničujícího chtíče
Řeší se tu totiž (což v prvním díle ještě nemuselo být tak úplně zjevné) skutečná závislost, ne rozmarné erotické hrátky. Nejde o žádné odstíny šedi, ale o velmi ostrý obrázek zničujícího chtíče, touhy po permanentním opojení smyslů, vybičovaných (časem doslova) k extázi. Požitek ze sexu tu má stejné projevy jako užívání drogy – včetně toho, že člověka dovede k poničení těla i duše a na hranici života a smrti. Rozdíl je v tom, že Trierova Joe nikdy nezačala nic brát: její droga jí byla osudem přidělena, stejně jako mají své břímě přiděleno třeba pedofilové, na něž tu také dost výrazně přijde řeč.
Z filmu Larse von Triera Nymfomanka
Ani druhý díl Nymfomanky rozhodně nerezignuje na humor, jen ho střídá mnohem drsnějšími nájezdy na divákovy sebeobranné bariéry. Málokdy se asi člověku poštěstí vidět tak zábavný pokus o provedení sexu ve třech: primitivní klišé z pornofilmu se tu zboří jako domeček z karet. Když se však von Trierova vypravěčka vydá zkoumat cestu masochisticky přijímaného systematického násilí, jehož barvitými představami prosytilo svět západní křesťanství, opravdu jdou (tedy až na jisté výjimky) žerty stranou. Úder plnou silou ruky v rukavici naplněné mincemi do ženské tváře je silný kalibr a Lars von Trier ví, jak ho použít, aby to opravdu bolelo. Tím, že i ty nejdrastičtější pasáže dokáže posléze zlehčit a poukázat na jejich grotesknost, jim neubírá na naléhavosti, ba spíš naopak.
Neukojitelná touha: prokletí, nebo dar?
Příběh nymfomanky Joe (nebo Fido, jak je pojmenována ve své masochistické etapě) sleduje divák spolu se starým, vzdělaným a, jak se v úvodu druhé části potvrdí, zcela asexuálním Seligmanem. V jeho očích se vypravěččina neukojitelná sexuální touha jeví objektivně: jako velmi skutečný, ale těžko pochopitelný a bizarní projev nezměrné přírodní síly. Lars von Trier stvořil svoji Joe jako stoprocentní zosobnění tohoto fenoménu. Jeho hrdinka nese své prokletí (nebo to snad měl být dar) v nabídnuté paralele s výlučností, kterou byl obdařen Kristus. Samovolný orgasmus ve dvanácti letech jí přivodil zjevení, které Seligman bryskně určí jako blasfemickou obdobu Ježíšova vidění na hoře: postavy, které malé Joe ukázaly její budoucí osud, byly Messalina a nevěstka babylonská... Typická trierovská provokace, kdy se těžko odhaduje míra, do jaké si dělá legraci z diváků i ze svého vlastního díla. Co říká žertem, často nejspíš myslí vážně a naopak.
Charlotte Gainsbourg ve filmu Nymfomanka.
Film Nymfomanka je v každém případě víc než jen historie pohnutého života jedné dost nešťastné ženy. Lars von Trier tu nabízí do značné míry komplexní pohled na lidskou přirozenost a západní civilizaci, jejíž bolavé rány otevírá. O tom, že skutečně chápe Nymfomanku jako své opus magnum, svědčí i odkazy, jimiž upozorňuje na styčné body s tématy svých předchozích filmů.
Věřte, nevěřte
Budete mít z mého vyprávění víc, když mu budete věřit, nebo když mu věřit nebudete? ptá se Joe Seligmana ještě v prvním díle. A je to otázka, nad níž stojí za to se zamyslet. Zcizujících momentů je ve filmu mnoho, včetně celého vizuálního pojetí. Lars von Trier často skládá obraz jako koláž záběrů různého původu, stáří i formátu, evokují se tak vzpomínky, fantazie, asociace i autorské komentáře – často opět s dávkou humoru.
Tím základním, co diváka drží v odstupu a zároveň má podporovat jeho zájem o vyprávění, je literární rámec, v němž se vše odehrává a který umožňuje komentovat děj třeba právě i z hlediska věrohodnosti. Režisér se tím pojistil proti případným výtkám a uvolnil si ruce pro vytvoření přesně takového výzkumného objektu, jaký pro své ohledávání potřebuje. Nějaký příběh své hrdince nicméně přiřkl a úplně se za něj zbavit odpovědnosti nemůže. Stejně jako za poselství, které by mělo z celého filmu plynout. A přestože v jednotlivých pozorováních a závěrech je Nymfomanka často pronikavá a působivá, celkové vyznění zůstává poněkud mlhavé. Seligman se o jednu interpretaci vypravěččina příběhu pokusí, tu však Joe ohodnotí tak, že by ji (nejspíš spolu s mnohými diváky) hravě rozmetala, nebýt tak unavená.
Nymfomanka, část II.Dán., N., Fr., Be., VB 2014 |
Na jedné straně je dobré, že Lars von Trier nepředstírá možnost jednoznačné odpovědi tam, kde není. Zda se má člověk postižený něčím takovým jako Joe léčit, omezovat, nebo naopak svým touhám přitakat: obojí je zničující. Ale přece jen může být divák po prožitých (ba protrpěných) hodinách trochu zklamán jistou banalitou závěru. Přesto je Nymfomanka rozhodně cenná jako velmi inteligentní zpráva o tíze výjimečného údělu a o jeho neslučitelnosti se životem v lidském společenství. Další poučení si odnese každý podle svého naturelu, životních zkušeností, sexuální apetence. Někdo si možná zapamatuje alespoň toto: když vám žena řekne, že vás má ráda, ale jen jako kamaráda, radši jí to věřte.
