Za totality proslula divokými hádkami s dramaturgy a vedoucími studií socialistických filmových ateliérů, čímž se jí několikrát podařilo vyhádat si povolení tam, kde by to jiní nesvedli. Nebála se, protože to ani neuměla. „Když jsem měla za minulého režimu problémy v tvorbě, přesvědčovala jsem sama sebe, že budu říkat ,ano, ano‘, ale budu si myslet své. Ale když došlo na věc, stejně jsem se pohádala. Rebel ve mně nedovolil, abych přitakala tomu, s čím nesouhlasím,“ prohlásila před časem v rozhovoru.
VÍCE ZDE: |
Věra Chytilová byla nejen nekompromisní, ale také novátorská. Do českého filmu vnesla jak svou představu morálky a všech možných způsobů jejího selhávání, tak i výrazný rukopis filmařky, hledající nové cesty vyjadřování prostřednictvím filmového jazyka.
Zpočátku vycházela ze stylu „cinema verité“, tedy „kino pravda“, kterým byly ovlivněny její první krátké Strop, Pytel blech (uváděných pod společným názvem U stropu je pytel blech, 1962) a film O něčem jiném (1963), kombinující dokument s hraným filmem.
ČTĚTE TAKÉ: |
Následující Sedmikrásky (1966) představily zcela jinou podobu Chytilové jako autorky. Toto podobenství o nihilismu a pokrytectví se sebou spokojené současné společnosti, maskované jako zábavná ztřeštěná groteska o dvou dívkách hrajících hru „vadí-nevadí“, vstoupilo do dějin evropské kinematografie. Na výrazné vizuální stránce filmu se podílel Chytilové tehdejší manžel kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová. Tento tvůrčí tým se o tři roky později ponořil do ještě radikálnějšího experimentu, jehož výsledkem byl film Ovoce stromů rajských jíme (1969), alegorie o prvotním hříchu a o povaze dobra a zla, v něm hrála důležitou roli obrazová a barevná symbolika.
Záběr z filmu Ovoce rajských stromů jíme, který režírovala Věra Chytilová.
Věra Chytilová a její druhý manžel, kameraman Jaroslav Kučera.
Po několikaleté odmlce se Věře Chytilové podařilo pokračovat v práci i v normalizačních 70. letech - natočila komediálně laděné filmy Hra o jablko (1976) a Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1979), ve kterých se mimojiné soustředila na zkoumání tragikomické podstaty lidského zrození. Následující Kalamita (1981) předznamenala začátek pozoruhodné spolupráce s hercem Bolkem Polívkou, která později pokračovala filmy Šašek a královna (1987) a Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992).
Téma morálky, ať už jednotlivce nebo celé společnosti, je pro dílo Věry Chytilové určující. Motiv osobního selhání, zmarnění života nebo hazardování s ním, se objevuje - vždy opět v komediálním hávu – ve filmech Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) a Kopytem sem, kopytem tam (1988). S pozděšjími lety kladla Chytilová menší důraz na komediálnost, což se projevilo i menším diváckým ohlasem na filmy Pasti pasti pastičky (1998), Vyhnání z ráje (2001) a Hezké chvilky bez záruky (2006).
PSALI JSME: |
Nezajímá mě, co tomu řeknou lidi
O zájem okolí, ať už kolegů, diváků nebo kritiků, ale Chytilové v podstatě nikdy nešlo. „Já nikdy nepočítám s úspěchem, mně jde o věc,“ prohlásila v už zmíněném rozhovoru. „Nezajímá mě řídit se tím, ,co tomu řeknou lidi, s tím mě vždycky rozčilovala matka. Jako děvče jsem byla pokládána za velice výstřední, protože jsem chtěla nosit jiné oblečení, než mají ostatní, a pak, když jsme šli na procházku, musela jsem jít kus před mámou. Přitom je to tak nemravné, nehlásit se k blízkému člověku jenom proto, že se mi nelíbí, co má na sobě! … Stydět se za nějaké jeho činy, to ano, ale za to, jak vypadá? Nebo že se chová mimořádně nebo když udělá chybu? To se spíš za něho postavím, ne? Konvence mi byla vždycky protivná. Lidé mají tendenci zmizet v davu.“
