LN: Podle čeho jste sestavila výstavní kolekci?
Chtěla jsem ukázat jeden souvislý příběh o počátcích dědečkovy tvorby. Letos je totiž nejen výročí 75 let od začátku války, ale také od jeho první výstavy, kterou měl v březnu 1939. On tehdy studoval architekturu na ČVUT, ale jeho hlavní zájem bylo focení. Už na gymnáziu si přivydělával, aby měl na filmy. Fotil momentky ze školy a publikoval je v časopisech. Jeho rodiče ale chtěli, aby studoval něco pořádného, tak se dal na architekturu. Byl moc rád, když mu ve škole dovolili první výstavu. Jenže málem o ní přišel. Po okupaci se školní budova uzavřela a tak musel všech tři sta fotek vynášet zadním vchodem.
LN: Patnáctého března byl ale v centru Prahy.
Ano, celý den fotil v ulicích, hlavně v okolí Václavského náměstí. Soustředil se nejen na davy lidí, ale také na konkrétní osoby. Chtěl zachytit ten strach, nenávist i bezmoc. Fotil taky skupinky Hitlerjugend na Můstku a tanky projíždějící pražskými ulicemi. K jednotlivým snímkům si psal krátké texty. Jeho popisky myslím moc dobře ilustrují atmosféru v prvních hodinách okupace.
První hodiny okupace, 15.3.1939
LN: Jak se vlastně Sitenský dostal do Francie?
On studoval nejen na ČVUT, ale také na francouzském Institutu Ernsta Denise v Praze. Institut měl stipendia pro pět českých studentů, kteří mohli jít na stáž do Francie, a děda byl mezi nimi. Dostal povolení k odjezdu už začátkem roku 1939, ale chtěl si užít první výstavu a pak už bylo skoro pozdě na cestu. Francouzský konzul mu pomohl, zfalšoval na formuláři termín odjezdu a předložil ho na úřadě. Sedmého srpna, přesně v den, kdy měl děda narozeniny, ho zatklo gestapo. Naštěstí se situace vyřešila a odjel na stáž do vyhlášeného architektonického ateliéru Augusta Perreta.
LN: Co ho ve Francii čekalo?
Doufal, že se tam setká s Paulettkou. Seznámil se s ní v roce 1938, když byl s rodiči ve Francii. Jenže ona mu řekla, že už ho nechce. K Perretovi nastoupil prvního září, v den, kdy začala válka. Děda se přihlásil k naší armádě a odešel do Agde na jihu Francie. Fotil tam první dny v táboře, první Štědrý večer. V červenci 1940 se dostal do Anglie. Byl u pozemního personálu u 312. perutě.
LN: Váš dědeček byl tedy oficiálním fotografem?
O tom jsme mluvili několikrát. On říkal: „Trochu ano, trochu ne.“ Původně se hlásil do pilotní školy, ale generál Janoušek řekl, že chce, aby zůstal u pozemního personálu a fotografoval dění u nich v jednotce. Vystřídali několik míst, byli ve Skotsku, na ostrově Man a v severním Walesu. Děda měl na starosti fotokulomety, kterými se kontrolovaly zásahy při vzdušné střelbě. Ve volném čase fotil své kamarády, když trénovali. Hodně často je fotil v protisvětle. Myslím, že právě tyhle snímky jsou nejsilnější. Je v nich naděje i obava zároveň. Koncem roku 1942 dědu přeložili na inspektorát do Londýna, aby si udělal zkoušky a mohl pracovat jako fotograf. Všechno šlo dobře, až na závěr se ho komise zeptala, zda se smí používat protisvětlo. A on řekl, že ano, a to byla chyba. Ze zkoušky ho vyhodili a tak byl oficiálně zařazen jako tlumočník.
Severní Wales, rotmistr František Krůťa
LN: Kde prožil poslední válečné dny?
Byl u Dunkerku, na jeden den dostal dovolenou. Konečně odjel za Paulettkou, vzali se a za pár hodin musel zase na frontu. Když končila válka, vrátil se zpátky do Londýna. Tenkrát měl angínu, ležel v nemocnici a doktoři ho odmítli pustit ven. On ale stejně utekl a fotil. Říkal, že přece nemůže přijít o první chvíle, kdy se slaví vítězství. Když v květnu 1945 přijel do Prahy, chtěl zachytit tu atmosféru nadšení. Na jednom záběru nevědomky vyfotil i svoje rodiče. To ale zjistil až při vyvolávání. Prohlížel si ten dav na Staroměstském náměstí a najednou uviděl jejich tváře.
LN: Jak se dědečkovi vedlo po roce 1945?
Vyhnulo se mu to nejhorší, co potkalo hlavně jeho kamarády letce. Těm komunisti zničili život, poslali je do pohraničí nebo do vězení. Děda byl v roce 1946 demobilizován a začal se živit jako profesionální fotograf. Dělal pro ministerstvo obchodu a pro Čedok. Celý život uchovával snímky z válečné doby. Věřil, že má smysl připomínat hrdinství jeho kamarádů. Když děda před pěti lety zemřel, rozhodla jsem se, že budu v jeho aktivitách pokračovat. Nyní třídím archiv a snad se podaří výstavu představit i mimo Prahu.
