Narodil jste se v Polsku, ale od čtrnácti let žijete v zahraničí. Teď jste se filmem Ida vrátil po dlouhé době k polskému tématu, proč?
To je život, víte... Teď po padesátce se začínám ohlížet zpátky. Vždycky jsem točil filmy o tom, co se mě dotýká, co nějak souvisí s mým životem. Přemýšlel jsem v posledních letech hodně o Polsku, o identitě, o víře, náboženství. A pocítil jsem hlubokou nostalgii ne tak po Polsku jako takovém, ale po Polsku 60. let, kdy jsem byl dítě. To byl svět, který si živě pamatuji. Najednou jsem cítil, že se potřebuji vrátit zpátky.
Ale proč jste si zvolil zrovna tohle téma, katolická dívka zjišťující, je Židovka?
V mém filmu je mnoho témat, ne jen jedno. Netočil bych film na jedno téma. Zajímala mě identita, náboženství, historie... Chtěl jsem zobrazit lidi, kteří něco prožili a byli postaveni před nějaká zásadní rozhodnutí, ať dobrá či špatná. To mi v současnosti chybí a k tomu jsem se chtěl vrátit. V dějinách Polska se odehrála spousta dramat, ale historické drama jsem zobrazovat nechtěl, to je jen pozadí, šlo mi hlavně o zobrazení silných charakterů, přitom paradoxních, nejednoznačných. Wanda je velmi dvojznačná postava, plná protikladů, a stejně tak Ida. I Polsko samo je mnohoznačné, paradoxní – je velké, hrozivé, ale i plné života, hudby. Je to film o mnoha věcech. O tom, co znamená být věřící, o tom, jestli být Polák znamená být zároveň katolík, jestli křesťanství je univerzální a tak dále. V hlavě jsem měl mnoho věcí.
Agata Trzebuchowska ve filmu Ida.
Film se vrací k některým událostem polských dějin, které určitě stále vyvolávají otázky. Jak byl film přijat v Polsku?
Někteří lidé, hlavně novináři, kteří jsou zvyklí myslet hodně politicky, viděli v Idě politický film na téma polsko-židovských vztahů. O to mi ale nešlo. Chtěl jsem zobrazit univerzální témata. Je zajímavé, že v každé zemi je film přijímán jinak, každý si v něm něco najde. V Americe zas někteří lidé očekávali, že uvidí film o polské nenávisti k Židům, a byli pak zklamaní, protože to není film o antisemitismu. A zklamaní byli i ti, kteří v něm chtěli vidět oslavu židovství, protože ani tou film není. Ve Francii se zas zlobili, že Ida se neosvobodí, nestane se svobodnou ženou.
Jak vnímáte takové reakce?
Já jsem tím filmem nechtěl vyvolávat politické diskuse, chtěl jsem natočit film, který může divák s otevřenou myslí prožít. Nechtěl jsem dávat odpovědi na otázky, šlo mi o postavy a jejich prožívání.
Mají postavy novicky Idy a soudkyně Wandy nějaké reálné předobrazy?
Předobrazy ne, ale inspirovali mě reální lidé a události. Slyšel jsem o polském knězi, který v dospělém věku zjistil, že je Žid. Nezajímal jsem se o podrobnosti jeho osudu, ale ten příběh mě zaujal a byl to takový start pro můj příběh. Chtěl jsem zjistit, co to znamená – naštve vás to, když zjistíte, že nejste etnický křesťan? A co to vůbec znamená, být křesťan? Ježíš byl přece Žid. A pak je tam postava Wandy. Idea Wandy, ne postava, mě napadla, když jsem se setkal s dámou, která byla stalinistická státní zástupkyně v Polsku v raných padesátých letech. Potkal jsem ji v Oxfordu v roce 1962 nebo 1963 a nevěděl jsem tehdy nic o její minulosti. Poznal jsem ji jako milou, vzdělanou, moudrou starou dámu. Byla velmi srdečná, vtipná, ironická. Když jsem po deseti letech zjistil, že byla prokurátorka, byl jsem šokovaný. To setkání mě inspirovalo k vytvoření postavy Wandy. Říkal jsem si také, kolika různými lidmi vlastně může člověk během svého života být? Můžete jako teenager být čistý idealista, pak se můžete stát fanatikem, a nakonec se z vás třeba stane moudrý člověk, na stará kolena.
Agata Kulesza jako Wanda.
Výraznou postavou je i mladý hudebník, saxofonista. I ten měl nějaký předobraz?
Vlastně ano, ale ne jeden. Myslel jsem na různé zajímavé osobnosti, které byly součástí tehdejší polské umělecké scény, jako třeba Krzystof Komeda (skladatel a autor hudby k mnoha filmům – pozn. red.). Byl inspirován konkrétními typy, nikoli však jednou postavou.
Vracíte se do Polska, máte tam rodinu, přátelé?
Momentálně v Polsku žiju, vrátil jsem se do Varšavy. Bydlím na místě, které je jen pár metrů od toho, kde jsem se narodil a vyrůstal. Moje prateta bydlí ve stejné ulici, moji spolužáci a vrstevníci jsou také blízko, je tu stejný kostel... Ale já jsem se vždycky do Polska vracel, ne žít, ale na návštěvu. Pokud jsem mohl. Za začátku jsem neměl papíry, aby mě do země pustili, ale od založení Solidarity jsem jezdil často. Varšavu vnímám jako svoje město a vždycky to tak bylo.
Z filmu Ida.
Ida je stylově velice vytříbený film a hodně připomíná filmy české nové vlny. Byl to záměr?
Ne, nebyl to záměr. Českou novou vlnu mám rád, ale nemyslel jsem na ni. Dívám se na filmy už několik dekád, viděl jsem toho opravdu hodně, už ani nedokážu říct, co přišlo odkud. Mám velmi rád filmy Roberta Bressona, raného Godarda, třeba Žít svůj život, ten film úplně miluju. Z českých filmů nové vlny vzpomínám na Němce nebo Chytilové Sedmikrásky, a ty jsou úplně něco jiného než Ida. Ida neměla žádný model, je to velmi specifický film. Točil jsem vylučovací metodou – tohle nechci, tohle také nechci... Chtěl jsem film, který by byl víc meditací než příběhem. Záběry jsem točil z jednoho úhlu, jednou dvakrát, nejvíc třikrát. Ida nepoužívá obvyklý filmový jazyk dneška, kde je spousta střihů, pohybu, informací, zvuků. Chtěl jsem opak, jít proti audiovizuální realitě dneška. Je to takový únik.
Představitelka Idy Agata Trzebuchowska je neherečka, přitom do role skvěle zapadá, jak jste ji našel?
Je to studentka, objevil jsem ji v kavárně. Četla si. Nechtěla hrát a pořád nechce, což se mi na ní líbilo. Pro postavu Idy se velmi hodila. Je pravý opak většiny lidí dnes, kdy všichni touží hrát, předvádět se, stát před kamerou. Ona je jiná, velmi klidná, inteligentní. Umí naslouchat, dívat se. Byla výborná. Díky tomu svému klidu dobře snášela i stres při natáčení.
Její protihráčkou byla Agata Kulesza, profesionální herečka, představitelka Wandy. Jak se jim pracovalo dohromady?
Agata Kulesza, která hraje Wandu, byla skvělá. Nechala Agatě prostor, nehrozilo, že by ji převálcovala. A staly se z nich přítelkyně. Jejich vztah před kamerou a za kamerou se vyvíjel podobně. Obě měly úplně jinou životní zkušenost, jedna zralá herečka, druhá mladá, naivní, bez zkušenosti s hraním a kamerou.
Jaké to bylo pro vás, pracovat s tak odlišnými osobnostmi?
Vždy obsazuji své filmy ne podle toho, zda herec je šikovný, ale jak je zajímavý jako osobnost. Pokud má navíc techniku, tím lépe. Představitelka Wandy techniku potřebovala, protože její postava se v průběhu filmu mění, vlastně hrála tři různé osoby. Líbila se mi její energie, viděl jsem, že v něčem je sama jako Wanda. Má skvělý smysl pro humor, je temperamentní... Občas to vypadalo, že je na plátně Agata, ne Wanda, i když samozřejmě hodně hraje, je výborná herečka.
Události svedly dohroamdy dvě zcela protikladné ženy.
Říkal jste, že jste si filmem chtěl připomenout Polsko 60. let. Když jste se tam teď natrvalo vrátil, jak jste prožíval tu změnu? V čem se nejvíc liší Polsko vašeho dětství a to dnešní?
V mnoha věcech. Ale vzhledem k tomu, že jsem do Polska jezdil a mohl ty změny sledovat, nebyl to pro mě žádný šok. Objektivně je to jiná země, v mnoha směrech, i když některé charakteristiky zůstávají stejné. Oblast, ve které ve Varšavě žiju, je teď plná hipsterských kaváren, ale přesto tam zůstává něco z atmosféry 60. let – ševcovské dílny, pekárny... je to směs digitalizovaného 21. století a starých zanikajících časů. Některá města se změnila víc než jiná. Když jsem hledal lokace pro natáčení, bylo těžké najít venkov, který jsem si pamatoval. Byla tam vidět spousta změn, které přinesl kapitalismus - všude obrovské billboardy s ošklivými reklamami, primitivní architektura, pistáciové barvy...
Ano, to je u nás dost podobné...
Na jednu stranu je to působivé, je vidět, že je tam život, pohyb, změna. Za socialismu bylo všechno šedé, stejné, tiché. Zkrátka hodně se toho změnilo a bylo obtížné najít místa, kde bychom mohli točit. Pomohla nám Lodž, protože ta se moc nezměnila. Je to město, kterému se ekonomicky moc nedaří, leží ve středu Polska, ale v podstatě je to spíš periferie. Bývalo to centrum textilního průmyslu, teď je všechno pryč. Což je špatné pro místní, ale dobré pro film. Ve filmu jsem se snažil zachytit Polsko 60. let, které bylo hodně kultivované, plné dobrého umění, ať už literatury, současné vážné hudby nebo divadla... Hlavně kolem roku 1965, kdy cenzura trochu polevila, došlo k úplné kreativní explozi a zároveň kultivaci. Dnes je to velmi jiné. Máme spoustu televizních kanálů plných hlučných pořadů a reklam, pro umění už nezbývá tolik prostoru. Pro kulturu měla éra socialismu určité výhody.
Opravdu? Jaké?
Nemyslím samozřejmě stalinistickou éru, ale tu éru rozkvětu a kultivovanosti, která následovala. Tu kultivovanost dnes postrádám. Zdá se mi, že ne jen ve filmu, ale v celém světě a společnosti dnes převládá tendence k vulgaritě, snaze získat pozornost za každou cenu. Všechno je soutěž – soutěžíme, kdo překročí zas o něco víc hranice, kdo bude víc šokovat, kdo bude akčnější. To není moje cesta.
