LN Jak jste se dostal k osudům těchto fotografů?
Někdy v sedmdesátých letech mi jeden kamarád přinesl balík negativů z první světové války. Uložil jsem je do skříně a před pár lety mě napadlo pár kousků naskenovat. Rychle mi došlo, že tohle je opravdový poklad: ucelená kolekce talentovaného fotografa, který zachytil život obyčejných vojáků na frontě. V roce 2009 jsem ji vystavil na Pražském hradě. Tehdy jsem netušil, kdo to fotil. Po vernisáži se mi ozvala jedna rodina. Řekli mi, že autorem je jejich dědeček, Jindřich Bišický.
LN Takže pátrání pokračovalo?
Dozvěděl jsem se, že byl plukovním fotografem. Prošel haličskou frontou a byl taky v italských Alpách. Fotil každodenní život vojáků, který byl na hony vzdálený oficiálním propagandistickým snímkům. Ty měly hlavně oslavovat hrdinství v bitevním poli. Význam Bišického ocenil i historik Vladimír Birgus, zařadil ho do knihy Dějiny české fotografie 20. století. Výstavu na Hradě vidělo téměř třicet tisíc lidí. Když skončila, Správa Pražského hradu vypsala výzvu, aby lidé posílali snímky z první světové. Tenkrát jsem nevěřil, že můžeme objevit něco výjimečného. Fotky po pradědečkovi má doma skoro každý, jenže já hledal záběry někoho, kdo má cit pro kompozici, atmosféru a vlastní jeden celý soubor, který má výpovědní hodnotu.
Jaroslav KučeraNarodil se v roce 1946 ve vesnici Ředhošť na Litoměřicku. Vystudoval ČVUT. Od roku 1973 je fotografem na volné noze. Fotografoval tematické cykly Moldávie, Komunistické slavnosti, Pražské hospody.  Fotograf Jaroslav Kučera. |
LN Co se vám podařilo objevit?
Volal mi jeden sběratel a povídá: "Pane Kučero, mám dvě tašky negativů, chcete se na ně podívat?" Přivezl mi sedm set negativů, všechny pečlivě popsané. U každého bylo datum, místo focení a informace o tom, jaké bylo v tu chvíli počasí. Zpočátku jsem taky neznal jméno autora této kolekce. Až jsem objevil jednu fotku, která měla popisek "V mém pokoji" a je na ní balík, který fotografovi došel na frontu. V naskenovaném negativu jsem rozluštil jméno na balíku: Brož. Vojenský historik Jan Haas zjistil, že tento voják se jmenoval Gustav Brož. Našel mi k němu základní údaje z vojenské karty. Všechny záznamy ale končí v polovině roku 1916, kdy Brož utekl do Ruska, pak byl šéfem tělesné stráže ochranky britského generála a nakonec dělal zpravodajce pro Brity. Po válce sloužil u armády a snad žil někde v Praze.
Štábní velení
LN Co Brož fotil?
Dokumentoval nejrůznější situace ze života vojáků a různé situace na vesnicích, kudy jeho jednotka procházela. Hodně dobrá je třeba fotka "Večer před usnutím". Jsou na ní čtyři vojáci a dvě děvčata. Tenhle snímek má dokonalou kompozici. Jak jsou tam všichni poskládaní, nachystaní. Člověk si jen může domýšlet, co se dělo potom, co Brož zmáčkl spoušť. Zajímavý je taky snímek kojící ženy a dvou vojáků. Je to skoro zázrak, nafotit něco takového v tehdejší prudérní společnosti. Výborná je fotka "Mužstvo štaflu", kde jsou pucfleci. Ty nefotil nikdo, oni byli snad ta nejnižší sorta lidí mezi vojáky.
LN Na výstavě v Českém centru Praha představujete ještě další dva amatérské fotografy, čím se odlišují od Gustava Brože?
Jan Myšička měl podobná témata jako Brož. Fotil ale v jiné lokalitě, v maďarském Egeru a na italské frontě. O Myšičkovi mám trochu víc informací. Sběratel, který mi poskytl jeho negativy, má totiž nahraný rozhovor s jeho dcerou. Třetím vystaveným fotografem je Jenda Rajman. Byl úředníkem ve vojenském špitálu, v Podmelci, to je dnešní Slovinsko. Fotil částečně proto, aby zdokumentoval raněné a mrtvé, ale i jen tak, sám pro sebe. Na jednom snímku je třeba padesátý tisící pacient nebo operace mozku, venku před špitálem.
LN Třicet fotografií na aktuální výstavě je pouze zlomek vaší sbírky. Jak se vlastně všechny ty snímky dostaly do Čech?
Vojáci je vyvolávali přímo na frontě a po válce si přivezli krabice plné negativů. Všechny jsou velmi kvalitní, většinou formáty 9 x 12 centimetrů. Naskenoval jsem je a vyretušoval. Součástí všech fotografií jsou také krátké popisky–minipříběhy. Já si myslím, že takový text je vždycky zajímavá přidaná hodnota. Někdo říká, že jen samotná fotka musí mít výpovědní hodnotu, ale pro mě je důležitý i ten příběh, který vypráví. Fotka musí mít koule, když je nemá, tak je to prostě jen dokument. A takových fotek, které je mají, je na téhle výstavě většina.
Horožanka 15. 8. 1915 - Polní mše
LN Příběhy válečných fotografů vás zaměstnávají už pět let. Co teď chystáte?
Už vlastně skoro nefotím. Teď jsem spíš jako archeolog a to mě baví. Vlastně se vracím do dětských let. Když jsme s klukama na vesnici hledali v hlíně usazeniny, takmě fascinovalo skládat jednotlivé kousky k sobě a představovat si příběhy. Teď dělám na přesné kopii knihy Josefa Váchala, který má letos sté výročí narození. Před pár lety mi jeden sběratel ukázal originál Váchalovy knihy Ďáblova odstředivka aneb Uvedení do mysteria kněhoznaček. Tato kniha vyjde na podzim, je to čtyři sta stran a padesát akvarelů.
