Agosto otevřelo velké otázky. A bavilo

I pro většinu českých hudebních insiderů bylo otázkou, s čím vyrukuje během minulého týdne americká nadace Agosto Foundation. Ta připravila v Praze první ročník přehlídky kombinované s konferencí a nazvané Vs. Interpretation. Rovnou řekněme, že bez ohledu na dílčí výhrady platí to, co během pětidenní palby akcí řekl skladatel, producent a pedagog HAMU Michal Rataj: "Něco takového v Česku ještě nikdy nebylo."

Mezi abstrakcí a komentářem doby

Nebylo - ale nespadlo to z nebe. Právě domácí akce jako Stimul Festival, Expozice nové hudby, Ostravské dny, Babel Prague nebo meziměstská pořadatelská aliance Stará síť pro novou hudbu připravily během let půdu a zájem publika pro akci, kterou ředitelka Agosta, pražská Američanka Cynthia Plachá, vyprodukovala se skutečně americkou vervou. Sama se vyjádřila, že bližší než "festival" je jí výraz "setkání". Proto byly celodenní kaskády přednášek, workshopů a denních i nočních koncertů zároveň jedním velkým prostorem pro komunikaci hudebníků, teoretiků, diváků i účastníků dílen (třeba Ivy Bittové nebo se zaměřením na děti): sjeli se lidé z mnoha zemí včetně Řecka, Kanady, Austrálie a Kolumbie.

Agosto trumflo běžné české dění nejen šíří a rozpočtem akce, ale i profesionalitou. A také, což je dost podstatné, hrdou vírou, že současná hudba vycházející z improvizace je zásadní součástí umění naší doby a že si zaslouží nejlepší zacházení a vřelou podporu. Ne že by tomu tak nebylo, jen jsme u nás v těch věčných řečech o menšinovosti a alternativě poněkud ztratili tenhle úhel pohledu.

Improvizace jako zastřešující heslo festivalu je lehce klamavá šifra. Což vůbec nevadí: prezentuje se tu různorodá tvorba, jejíž autoři chtějí poctivě redefinovat a znovuobjevovat, jak dnes muzicírovat a koncertovat, aniž by člověk upadl do klišé nebo vyměnil pádný vztah ke světu za příjemné šidítko. Pop music je v tomto myšlenkovém světě opravdu zapomenuta: "úspěchem" není prodej nosičů, ale přimknutí hudby k dnešním otázkám. Třeba jak sem promítnout vztah člověka a technologie, jak do hudebního světa vnést nechuť k roztáčení spirály růstu a konzumentství, jak se vyvarovat přílišného antropocentrismu, jak v hudbě odvyprávět něco o sociální realitě dneška. Hudba má v dnešních podobách dobrou tendenci k obapolnosti dobrého umění: umí okomentovat skutečnost, včetně konkrét a politiky, ale umí také skrze abstrakci nabídnout azyl kdesi stranou. Když David Rothenberg zapojuje do hry velryby, ptáky a hmyz, děje se obojí najednou.

Pauline Oliveros patřila k nevýznačnějším hostům festivalu.

Koncerty ukázaly šíři přístupů. Ve společném triu totální improvizace vystoupili tři z nejzásadnějších hostů festivalu: Pauline Oliveros, George E. Lewis a Joelle Léandrová. Všichni mají za sebou skvělé příběhy - stačí říct, že George E. Lewis postupně dospěl od jazzu k počítačovým systémům a sepsal knižní historii chicagské (post)jazzové akademie AACM. Annie Gosfieldová s pevností vedla hudební dialog s nahrávkami rádiových rušiček. Zasadit Ivu Bittovou, okázalou a mistrovskou až divadelně, do téhle společnosti byla odvaha: ale Bittová svým usilováním o dokonalost (a osobní zářivostí) většinu publika stejně nakonec zmámí.

Česká šance na upgrade

Koncertní program Vs. Interpretation se vyhnul mladé posttaneční hudbě elektronických producentů: ale starší generace až osmdesátiletých průkopníků tady jasně ukázala, že svého času (vy)řešila stejné problémy jako laptopová generace. Newyorský Phill Niblock vypustil z klece šelmu rozpoutaného zvukového proudu tak důstojně a s jasným názorem, že předčil mnoho dnešních mladých noisemakerů, kteří jen šudlají knoflíky strojů a hřeší na fyzický účinek hlasitého chaosu.

S českou linií tu kurátorsky významně pomohl Miloš Vojtěchovský, který tak mimo jiné navázal na šťastné období festivalů a sympozií v klášteře v Plasích, kde v 90. letech působila - podobně směrovaná - nadace Hermit. Na intenzitě neztrácí první z českých improvizátorů Ivan Palacký, který poctivě hledá, jak po patnácti letech na téhle pouti neustrnout. Jeho hra na český pletací stroj Dopleta naučila obecenstvo nečekat vtip: spíš švankmajerovskou destilaci skutečné poezie ze všedních rekvizit. Palackého partnerka v duu Dafne Vicentová Sandovalová hraje na rozebraný fagot: části korpusu osazené snímači hučí jako nadčasová duše jednoho z velkých evropských nástrojů.

Společenská závažnost téhle hudební scény se u nás dodnes většinou spíš útrpně přiznává, než opravdu cítí. Pražská akce s americkou pořadatelskou základnou se s ničím opatrnicky nemazala: dala prostor umělcům, které pokládá za nenahraditelné svědky a kronikáře dneška. Přes všechnu serióznost se publikum bavilo a ve vzduchu byla vřelost. Na podobných místech vznikají aktivní společenské skupiny budoucnosti. Tuhle akci, přesahující pouhý koncert právě utužením komunity, je potřeba tu udržet a rozvíjet: ona sama totiž může na oplátku udržovat a rozvíjet naši hudební scénu.