Netradiční název vašeho filmu "Parádně pokecal" může v leckom vyvolávat nejen otázky, ale třeba ho i odradit. Až po zhlédnutí filmu je jasné, že název je vlastně docela přiléhavý a výstižný. Nebál jste se takového titulu, a jaká k němu byla cesta?
Obvykle při psaní scénáře vystřídám asi tři verze názvu, podle toho, jak se postupně konkretizuje téma. Tenhle název jsem zvolil čistě kvůli tématu a stylu. Je to film o komunikaci, která se úplně nedaří - proto "pokecal", a protože je to i stylově výrazné a mění to styly, tak "parádně". Název je to nestandardní a leckdo by řekl, že i úplně pitomý, což mi vůbec nevadí, naopak se mi líbí, že vyvolává i takovéhle reakce. Když jsem přišel s tímhle názvem, proběhla velká debata, ale producenti filmu Tomáš Michálek a Jakub Mahler ze společnosti MasterFilm jsou moji kamarádi, takže byli empatičtí a rozhodli se do toho jít.
Vy jste psal i scénář k filmu. Považujete se tedy spíš autorský typ filmaře, který zpracovává vlastní témata, než že byste sáhl po nějaké cizí látce?
Podle mě když někdo vezme cizí látku, neznamená to, že současně přestane být autorem. A nevěřím tomu, že aby vznikl autorský film, musí být režisér i scénáristou. Truffaut nebo Scorsese jsou podle mě jedni z nejautorštějších filmařů a taky si kolikrát půjčili cizí látku. Každopádně tohle je zatím moje cesta a nevím, jak to bude do budoucna. Jiným námětům se nebráním, naopak. Trochu se bojím, že by u mých filmů mohl být problém, že jsou až moc osobní. Nerad bych přestal mít nad sebou nadhled. Ale určitě bych nikdy nechtěl být jen nějakým moderátorem něčeho, co je napsané, s návodem, jak se to má udělat. To ne, pak je zbytečné to dělat.
Když mluvíte o osobních aspektech, vycházel jste u tohoto filmu z vlastních zkušeností? Cítíte vy sám nějaký komunikační problém?
Cítím, samozřejmě. Pokud jde o ty základní věci, tedy postavy a situace hlavního hrdiny, vycházel jsem z příhod mých kamarádů z maloměsta. Pocházím z Chrudimi a na střední jsem chodil s pár lidmi, kteří se pak snažili studovat vysokou školu, ale nějakým způsobem to nedali a vrátili se do Chrudimi. Začali dělat práci, které je sice i bavila, ale měl jsem pocit, že měli ambici o něco výš. Po cestě to nějak ztratili, protože se nerozhodli, netáhlo je to. Neříkám, že je to špatně, prostě to tak bylo. Další věc je, že ten film je určitou mojí vnitřní analýzou, komunikací sama se sebou. Na tuhle příběhovou kostru pak věším další věci, které znám a kterým rozumím, a zároveň ty situace trochu hyperbolizuju, stylizuju a dosekávám tak, aby měly ty významy, které potřebuju.
Tomáš Pavlíček (1988, Chrudim)Dokončuje studia na katedře hrané režie na pražské FAMU. Jeho studentské snímky (mj.Čerpací stanice, 2009, Pravidelný odlet, 2010) byly opakovaně uváděny na domácích i zahraničních přehlídkách, bakalářský snímek Nejrychlejší Matěj na světě (2011) pak získal jednu z cen na festivalu Novoměstský hrnec smíchu. Jako jeden z režisérů se podílel též na studentském povídkovém filmu Praho, má lásko(2012), který byl uveden i v tuzemské distribuci. Parádně pokecal je jeho celovečerní debut. (zdroj: KVIFF.com)  Režisér Tomáš Pavlíček. |
Hlavní hrdina je váš vrstevník, je to i pokus o generační výpověď?
Ano, cítím to tak, protože je to o lidech, se kterými jsem se skutečně setkal. Ale současně jsem chtěl, aby to byl film o komunikaci, což je naprosto univerzální téma, které nutně není spojené jen s touhle dobou a s tímhle časem. Řekněme, že je to generační výpověď o této době a o tom, co se děje lidem teď, ale témata jako komunikace jsou podle mě univerzální.
V čem myslíte, že jsou dnes hlavní komunikační problémy? Je to otázka technologií, jak naznačuje i váš film?
Dnes mají lidi možnost kdykoliv s kýmkoliv mluvit. Máme mobily, skype, facebook... Kdykoliv můžete říct cokoliv. Tím paradoxně vzniká problém, že lidi se navzájem zraňujou, nebo říkají blbosti a nerozmýšlejí si to. Tohle je v určitém významu doba přehlcenosti, komunikace je moc. Ale můj film si s tím pohrává na více rovinách - je tam postava, která celý film nemluví, protože to nepotřebuje a řekne jen to, co považuje za nutné, jiná se zas potřebuje permanentně vykecávat a to je zas její cesta. Podle mě je mluvení je dnes přehršel, a přitom paradoxně to důležité, co máme říct, kolikrát neřekneme. Jsme tak zvyklí to zaobalovat do něčeho jiného, nebo mluvit o blbostech, a uniká nám to podstatné.
Tomáš Pavlíček s herci a štábem filmu Parádně pokecal.
Komunikace není jediné téma naznačené ve filmu. Hlavní hrdina bojuje, nebo spíš je postrkován, aby bojoval se svojí pasivitou a nerozhodností. Myslíte, že i tohle je typická záležitost dnešní mladé generace?
Samozřejmě. Štěpán je opravdu nerozhodný, ale souvisí to s tím, jak jsem už říkal, že doba je přehlcená banalitami, a zároveň mladá generace dnes může dělat cokoliv. Možností je tak strašně moc, až je to pro některé lidi problém, protože spousta lidí je líných a víc jim vyhovuje mít možností méně, nebo mít něco jasněji naznačeno. Vybírat si, co sám chci, určovat, co je můj problém, to je to nejnáročnější. Podle mě je to záležitost na celý život, člověk pořád aktualizuje, co je a kde je, a spousta lidí se tím nechce zabývat. Řeší to tím, že to zaplácnou jinými, méně závažnými aktivitami. Což je i případ Štěpána, který si to zatím neujasnil, takže studuje, co mu kdo poradí, vezme první práci, která je možná... Snažil jsem se, aby ten film byl i určité podobenství nebo metafora doby, ale určitě by neměl být chápán jako jako sociálně-realistický film, to v žádném případě...
Film je hodně stylizovaný, formálně propracovaný, což v českém prostředí není úplně běžné, naposled se o to pokoušela například Jitka Rudolfová ve filmu Rozkoš. Jak jste se k téhle formě propracoval? Máte nějaké inspirační zdroje?
Myslím, že je to linie, která je zřejmá i z mých předchozích filmů, je pro mě velmi osobní a snažím se ji udržet. Inspirační faktory, tak z českého prostředí je to samozřejmě právě tvorba právě Jitky Rudolfové, Petra Marka, ale ti dva zas vycházejí třeba z filmů Věry Chytilové nebo i Pavla Juráčka, pokud jde o absurditu. A z těch zahraničních je to Wes Anderson, Woody Allen, Jacques Tati, stylově i Steven Soderbergh nebo Bob Fosse – All That Jazz je můj oblíbený film. To jsou věci, které znám, mám je rád a ony tam prosakují... Ale co se týče samotného stylu – tématické i formální východisko je takové, že hlavní hrdina vypráví svůj příběh, a jeho zobrazení se mění podle toho, komu ten příběh vypráví a jak on si ho představuje.
Lukáš Pavlásek a Vít Rohr.
Ve filmu hraje zásadní roli Václav Vydra, kterého jste obsadil do jednoho ze svých studentských filmů. V čem bylo pro vás zajímavé obsadit ho do role, která moc nezapadá do škatulky typů, ve kterých se obvykle objevuje?
Pro svůj předchozí film - Pravidelný odlet - jsem hledal představitele českého Billa Murrayho. Někoho, kdo je spojován s komickým prostředím a je zasazen do charakterní role, takový trošku nostalgický smutný komik... A měl jsem pocit, že mi to s Václavem Vydrou vyšlo. Myslím, že ho tak nikdo neznal. Když jsem připravoval scénář absolventského filmu na FAMU, chtěl jsem trochu sobecky využít vzít věci, které mi vyšly v předchozích filmech a udržet si je. A jednou z nich byla určitě spolupráce s Václavem Vydrou. Postava Karla byla psána přímo pro něj, těšil jsem se na to a doufal, že se časově, náladou a zaujetím pro tenhle materiál sejdeme. Což se povedlo. Je to excelentní herec, zároveň už byl zvyklý na komunikaci mezi námi, takže nebylo potřeba moc vysvětlovat. Režijní pokyn byl buď pomaleji nebo klidněji, což si Václav dobře pamatoval už z předchozího filmu, takže mě kolikrát překvapil tím, že začal ještě poklidněji než jsem chtěl... S ním to byla ta nejpříjemnější část natáčení. I osobně si sedíme a dokážeme si povídat beze slov.
Ostatní herci jsou mladí, často začínající, jak jste je vybíral?
Představitel hlavní role Vít Rohr byl úplně neznámý, což mi vyhovovalo, protože jsem tam chtěl mít někoho, koho divák nezná. Ostatní jsou sice také mladí, ale přece jen už nějakým způsobem známí, a tak jsem je chtěl trochu přeškatulkovat z něčeho, s čím divák počítá. Vláďa Polívka hrál zatím spíš dramata, tady je v komičtější roli, podobě jako Aneta Krejčíková. Matěje Rupperta a Lukáše Pavláska jsem chtěl taky ukázat trochu jinak. Matěj Ruppert jako manažer callcentra, to byla srdeční volba, protože ho mám rád, třeba jeho karikaturu ve filmu Pupendo, a i tady šlo o karikaturu. A Jana Krausová jako osudová žena, tak to není nic překvapivého, to byla také spíš citová volba.
Václav Vydra a Vít Rohr ve filmu Parádně pokecal
Výraznou roli hraje ve filmu i hudba...
Ve filmu jsou tři základní hudební linie – především je tam autorská elektronická hudba od Šimona Holého, a pak spousta lokálních kapel, které poslouchají mladí. Jsou to kapely, které znám, z Pardubic a z Chrudimi, skupiny Dukla Vozovna, Kalkata Band, Volant… To jsou názvy, které znají jen zasvěcení... Třetí linií jsou dvě skladby od Rangers a jedna skladba od Karla Kahovce a Flamenga, ta byla použita ve scéně k tomu, kterou si podle vyprávění Štěpána představuje Karel. A zatímco náš hlavní hrdina Štěpán v ní vidí punkově zašpiněné hudební doprovody, Karel si to představuje spíš nostalgicky, folkově či country...
Jaké vaše další plány do budoucna, jak vidíte svoje směřování?
O dalším námětu ještě nechci mluvit, protože jsem ještě nezačal psát. Mám v hlavě dvě tři látky, které konzultuju s producenty z MasterFilmu, a výsledek vyplyne z naší komunikace. Chci se dál držet komediálního žánru, ale do budoucna bych chtěl mít trochu realističtější postavy. Už jsem si myslím dostatečně prošel stylizací do snového světa, takže by to mělo mít blíž k realitě, ale zároveň chci zachovat absurditu situací, protože ta mě baví.
