Nemoc je jako žena, nejde s ní bojovat, říká filmařka Tereza Tara

Váš film Let viny je založen na osobní zkušenosti s onemocněním ledvin. Vidíte nemoc i jako pozitivní jev - signál těla a příležitost k sebepoznání?
Díky nemoci jsem si před lety uvědomila, že žiju oddělená od sebe, od toho, kdo skutečně jsem a od svých skutečných potřeb. V průběhu uzdravování jsem si uvědomila hodnotu svého těla, jak je to úžasné dýchat, pohybovat se, cítit radost z tlukotu srdce. Opravdu to cítit, nebrat své tělo jen jako nějakou věc, ale prožívat se v těle v tomto okamžiku. Někdy mě pohltí běh světa, ale už se mi více daří uvědomovat si, kdo jsem já. Nebo si aspoň klást tu otázku. Bert Hellinger, zakladatel rodinných konstelací, říká, že nemoc se chová jako žena. Zkuste bojovat se ženou! Kdo to zkusil, ví, co následuje. Když ženě nebo nemoci nasloucháme, máme šanci pochopit, o co jí jde...

Film začal vznikat před několika lety. Financovala jste ho částečně i pomocí crowdfundingu, jaká byla odezva? Jak lidé reagovali na vaše téma?
Jsou lidé otevření a lidé zavření, a podle toho reagují. Vědět kdo jsem, co potřebuji, co můžu nabídnout, jak můžu žít ve zdraví a štěstí a v jednotě.... Jak mít láskyplný vztah k sobě - to je podle mě téma dnešní doby, nebo možná každé doby. Promítala jsem ukázky z filmu ve Slavonicích, což je renesanční městečko u rakouských hranic, a po projekci se živě diskutovalo. To mě baví. Také jsem mluvila k jakési předem znuděné grantové komisi, to mě nebaví. Mám ráda jasnou komunikaci. Přímá cesta k realizaci je, když film podpoří lidé, kteří chtějí, aby vznikl. Prostě zvednou telefon a zavolají, pošlou peníze na účet a my to natočíme. Otevřela jsem transparentní účet, kam lidé mohou posílat příspěvky na podporu filmu. Všech darů, které jsem obdržela, i těch co přijdou, si velmi cením, protože mi umožňují pokračovat v tvorbě.

Režisérka Tereza Tara při natáčení.

Mluvila jste o rodinných konstelacích, které jsou také součástí vašeho filmu. V čem vidíte jejich přínos?
Ano, ve filmu uvidíte, jak fungují. Je to terapie, při které se může člověk dozvědět, jak fungují vztahy v rodině, které na první pohled nejsou viditelné. Nejprve si vyberete si zástupce za sebe a členy své rodiny, kteří se potom pohybují po prostoru a často pronášejí různé věty, které ze své rodiny důvěrně znáte. To je velmi zajímavé, protože to není úplně logicky pochopitelné. Ti lidé také mají různé pocity, které vyjadřují často velmi expresivně. Terapeut jim pokládá různé otázky a většinou se ukáže, co způsobuje v rodovém systému nějaký blok. K tomu dochází, když byl z rodiny někdo vyloučen, například není uznáno dítě, které bylo potraceno, nebo měl někdo v rodině těžký osud a nemluví se o něm. Tím, že je takový člověk opět přijat a stane se součástí rodiny, se harmonizuje celý rodový systém a má to efekt na všechny jeho členy.

Podle čeho si vybíráte témata pro své filmy? Jaká budou další?
Řekla bych, že si ona vybírají mně, cítím se k tomu povolána. Zajímá mě téma početí a prenatálního života. Setkala jsem se s vědcem, kterému je přes osmdesát let a pamatuje si své početí, z pohledu buněk. Napsal o tom knihu básní a účastní se různých mezinárodních konferencí, kde přednáší. Také tančí tango, takže to bude takový taneční dokument.
Potom mám rozpracován film Kalado, který ukazuje životní cestu jednoho japonského tanečníka. Kalado je cesta očisty, pomocí tance, pohybu a očisty prostoru kolem nás. Je to takové umělecké a ekologické téma, které se mnou velmi souzní.

Kromě režírování se věnujete také kurzům v oblasti osobního rozvoje. Jak jste se k tomu dostala?
Je to pro mě velmi přirozené. Ráda jsem v živé komunikaci s lidmi a sleduji, jak něco vzniká. Vedu kurzy kreativity pro ženy, protože jestli mi bylo něco dáno do vínku, tak je to právě tvořivost. Bytí v kreativním poli může inspirovat jiné k vlastní tvorbě a rozpuštění kreativních bloků. A kde se nás sejde více ve jménu kreativity, tam to prostě proudí. Vedu lekce tantrajógy Mohendžodáro, které ženy omlazují a uzdravují, co se týče pánevního dna a hormonálního systému. Rozvíjení ženských kvalit skrze tvořivost i pohyb je pro dnešní ženy velmi důležité, zejména pro ty, které jsou vystavené stresu a pracují na pozicích, které jsou orientované na výkon.

Jaké problémy s vámi ženy řeší?
Přichází ženy, které cítí, že je mohu inspirovat. Kurzy většinou probíhají na úrovni prožitku, aby žena došla k hlubšímu uvolnění a spojení se sebou. Pak sama intuitivně cítí, co potřebuje. Při setkání "to" stejně mluví skrze nás, všechny ženy jsou součástí tvorby a vždy je zjeveno téma, které má. Když je potřeba, kladu spíše otázky, než abych dávala odpovědi. V tom cítím jistou paralelu se světem dokumentu.

Daří se vám osobně žít podle zásad, které uznáváte a předáváte?
Já nemám žádné striktní zásady. Sleduji, co mi tělo sděluje, jak reaguje na to co jím, piju, jak dlouho spím. Když mi to nevyhovuje, tak to změním. Dříve jsem byla mnohem více striktní, a zkoušela jsem různé systémy, ale to mě spíš nervovalo. Dá se říct, že jím hodně ovoce a zeleniny v čerstvé formě, na podzim zeleninové polévky, které sytí mou slovanskou duši. Piju vodu z pramene, jsem hodně venku v přírodě, tančím, cvičím. Ráda chodím do kaváren, a občas si dám hořkou čokoládu s chilli. Pohybuji se mezi plynutím a perfekcionismem. Není to nic zvláštního, někdy se mi nechce nic dělat, tak odpočívám, a pak se mi zasteskne, tak zas začnu.

Vnímáte i natáčení filmů jako určitou formu terapie?
Ve mně byla velká touha po uzdravení a chtěla jsem zjistit co nejvíce o ledvinách, o souvislostech, o sobě. Šest sedm let je dlouhá doba. Potkala jsem velké množství učitelů, lékařů, léčitelů a terapeutů, kteří mi pomohli pochopit různé úrovně toho tématu. Někteří z nich se objeví ve filmu Let viny. Kalyani, Bert Hellinger, Bhagat, Jan Bílý, Zdeňka Jordánová, Monika Sičová, Jaroslav Dušek... nebo třeba jeskyňáři a archeologové z Moravského krasu. I díky nim píšu tato slova. Dá se říci, že fáze střihu je pro mě takovým uchopením toho celého cyklu. Další vzrušující fáze poznávání. Přiznávám, že jsem měla spoustu pochybností, občas jsem si připadala na dně temné propasti, ale momentálně jsem ve fázi letu.

Tereza Tara není vaše původní jméno. Jak jste k němu přišla?
Jednou ráno jsem se probudila a bylo to. Tara znamená v sanskrtu hvězda. Každá žena je hvězda, i každý muž... a záříme jasným světlem. Mé jméno mi to každý den připomíná.

A jak byste nazvala svůj tvůrčí styl?
Jednou mě bolel zub, a protože jsem měla nepříjemné zkušenosti od zubařů, nechtěla jsem nikam jít. Tak jsem si sedla doma a řekla jsem si: Jsem vědomá žena a důvěřuji celostní medicíně. Musí tedy existovat celostní stomatologie. A tak jsem to zadala do Googlu, a našla jsem. Pak jsem přemýšlela o tom, jak popsat, co dělám. Spojuji totiž ve filmu všechny aspekty reality v jeden celek, včetně sebe, tedy autorky samotné. Je to tedy celostní kinematografie.