Poťouchlý song o Nicku Caveovi. Film 20 000 dní na Zemi

Koncertních filmů se dnes natáčí dost, a to i s mírným přesahem: „vědecká“ podívaná ze současné éry Björk Biophilia Live koneckonců brzy vstoupí do českých kin. Jen málokdy však vznikají portréty hudebních osobností, které by se nebály distribuce do kin; může nás také napadnout otázka, kdo z popového světa by za takový film stál. U Nicka Cavea je zřejmé, že už zaujal dost lidí po celé planetě, anglické duo režisérů tedy „obchodně“ moc neriskovalo.  

 Riskem svého druhu byla základní taktika vzniku snímku. Filmaři po domluvě přizvali „objekt“ do tvůrčího týmu. Cave, imaginativní a vypravěčsky labužnický jako vždy, do svého portrétu přidal dost dobré nápady, zároveň zcela padla forma nezávislého pohledu zvenčí. „Čistý“ portrétní snímek zmutoval do hry na portrét – místy sarkastické, jindy až trochu manipulativní. 

Ale karty jsou čestně odkryté. Od samého začátku, kdy vidíme Cavea probouzet se na rodinném lůžku, vidíme intimitu napůl konstruovanou – ať už jde o vyhmátnuté reprezentativní okamžiky, anebo o úhlednost připravených záběrů. Cave jako by proplouval světem kulis a živě reagoval. Když je na návštěvě u psychoterapeuta, vstupuje i tady do stylizovaného prostředí, skoro jako na divadelní scénu; nicméně hovor sám evidentně probíhá bez předem známého scénáře, Cave odpovídá na otázky o otci a dětství s napětím živého rozhovoru.  

Samotný rámec dvacátého tisícího dne života není nijak zvlášť podstatný: snad jen tím, že vtěsnání všeho do jediného dne dělá z proudu vyprávění ještě větší sen. Zjevují se v něm – trochu jako loutky vystrčené loutkářem na scénu – Caveovi významní spolupracovníci: dlouholetý souputník Blixa Bargeld nedokáže nebýt štiplavý, s Cavem spolu dodnes mluví v kódu popichování; objeví se i Ray Winstone, jeden z ústředních herců filmového westernu podle Caveova scénáře Proposition. 

Malým klenotem je, když Cave veze autem městem Kylie Minogue – ne proto, že je celebrita, ale protože jejich dialog je neodolatelný. Oba Australané tu vzpomínají, ona málem s dojetím, jak se jim skrze společný duet Where The Wild Roses Grow na chvíli otevřel svět jiné hudby: Kylie undergroundovější level, jemu naopak svět mainstreamového zacházení s písní a zpěváky. „Na začátku jsem tě neznala,“ říká Kylie Minogueová Nicku Caveovi, „musela jsem si o tobě rychle něco načíst.“ „Tys četla mou biografii?“ ptá se Cave, a když líbezná a laskavá Kylie přikývne, podotkne: „Nebyla to pravda.“

Tahle zmínka uprostřed „vylhaného dokumentu“ korunuje hru s pravdou a iluzí, kterou tu Cave rozehrává. Celá scéna je pak s péčí a pěkně stylizována: on jako lodivod u volantu, se zrakem upřeným vpřed, zahlédne Minogueovou sedící na zadním sedadle jen ve zpětném zrcátku, snad jako dobrodružství z minulosti. Nechte umělce vyprávět Ohňostroj obrazů z Caveovy minulosti, Berlín i Brazílie, punkové mládí i andělé s Wendersem, to všechno proletí rychle v úvodu jako prolog. Film se ke klíčovým momentům ale umí šikovně vrátit, může tedy fungovat i jako protagonistův – poněkud svérázný – životopis. 

 Jeho fanoušci si ho jistě užijí nejméně tolik jako Cave, který se zdá být pobaveným spoluautorem. Otázka je, kolik ze zálibného kroužení kolem Cavea spolknou ti, kteří nejsou předem přesvědčení dekádami jeho dobrých alb a koncertů. Snad by je mohlo přesvědčit pouto Nicka Cavea k samotnému psaní, k tvůrčímu procesu. Jednak nebájí, když ho tu prezentuje jako součást svojí denní rutiny, a pak dokáže o mystické síle písně i vášni smýkající autorem výborně mluvit.

 Všechny přemýšlivé momenty tu pochopitelně mají své vyvážení, na to je Cave zkušený distributor motivů. Popularity se jistě dočká sekvence, v němž v dlouhém sestřihu figurují všechny možné fatální ženy, herečky a zpěvačky, které pro Cavea znamenají kus živé fascinace něžným pohlavím. 

Sám už ovšem sedí se svými malými syny před videem a společně nadšeně řvou kruťácké hlášky: i tenhle moment tu má velikost rituálu, byť ve věku plazmových obrazovek. 

Přátelský oběd s klíčovým spoluhráčem, poněkud vágusovsky vyhlížejícím Warrenem Ellisem, koncertní burácení v australské velkolepé Opeře v Sydney, tichá radost z domova u moře v anglickém Brightonu: v tomhle filmu, podobajícímu se Caveově písni, je nakonec překvapivě mnoho přirozeného a uvolněného, než abychom se ošívali, že Cave snad zamezil filmařům konat. Nick Cave byl vždycky muž tajemství: a tenhle film odhaluje stejně tolik, jako zakrývá. Asi by se neměl stát precedentem, ale sám o sobě vyšel. Jako by říkal: kdo jiný rozumí světu těch potrhlých umělců než zase umělci? Tak je to nechte dovyprávět.