Dolanova Mami! Hluboká láska i zranění a proudy slz afektovaného publika

Kanadskému režiséru Xavieru Dolanovi se do nynějších dvaceti pěti let věku podařilo nastřádat slušnou řádku úspěchů. Syn québeckého herce Manuela Tadrose si ve dvanácti letech zahrál hlavní roli ve filmu Tajná pevnost, ve dvaceti už režíroval svůj vlastní snímek Zabil jsem svou matku. Příběh o sedmnáctiletém homosexuálovi a jeho bouřlivém vztahu k matce reprezentoval Kanadu v boji o Oscara a byl s úspěchem uveden na filmovém festivalu v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs.

Po pěti letech a třech dalších oceňovaných titulech se nyní matka vrátila do názvu dalšího Dolanova filmu. „V době, kdy jsem točil film Zabil jsem svou matku, jsem měl pocit, že chci svoji matku potrestat. Uběhlo jen pět let a já mám pocit, že filmem Mami! to chci odčinit,“ komentuje to režisér.

Jeho dílo je vskutku láskyplným a chápavým portrétem lehce excentrické ženy, na kterou je toho trochu moc. S podobným pochopením portrétuje podobné typy žen (a matek) ve svých filmech Pedro Almodóvar. Na rozdíl od jeho kabaretních stylizací se ovšem Xavier Dolan ve filmu Mami! vydal cestou realističtější psychologické skici, atmosférou podobné komorním dramatům Mikea Leigha.

Matka a syn v kostce

Snímek líčí nedlouhé období soužití energické čtyřicátnice Diane, jejího adolescentního syna Stevea a jejich sousedky Kyley. Společně strávený čas těchto obyvatel ospalého předměstí je vymezen Dianiným rozhodnutím ujmout se Steveovy výchovy poté, co jej vyloučili z internátu, a poznáním, že to přes veškerou snahu nebude v jejích silách.
Steve trpí poruchou chování – zvlášť pokud zanedbá medikaci, je nesnesitelný, vulgární, agresivní a extrémně špatně snáší zklamání. Není už také žádný malý chlapeček, takže při jeho záchvatech jde doslova o život. Svou matku vášnivě miluje a zároveň je pro ni smrtelně nebezpečný. Navíc si s sebou z internátu přivezl pořádný průšvih, zavinil požár, při kterém byl vážně zraněn jeho spolužák.

Pro nemajetnou Dianu to není jen zlá skutečnost, se kterou se musí vyrovnat, ale také reálná existenční hrozba – rodiče zraněného chlapce hodlají žádat vysoké odškodné. Pomoci by snad mohl soused právník, kterému se atraktivní Diane líbí. To by si ale jeho sympatie musel získat také sám Steve a to nebude právě jednoduché.

Anne Dorval jako Diane.

Křehký trojúhelník

Vedle Diane si dovede Steveův respekt zjednat jen jejich sousedka Kylea, která se na předměstí nedávno přistěhovala. Má svou vlastní rodinu, ale také jakési temné tajemství z minulosti. Trpí poruchou řeči a nedokáže se vrátit k profesi učitelky, kterou dříve vykonávala. Jsou chvíle, kdy je těmhle třem ztracencům spolu vskutku dobře – vadnoucí krasavice Diane zapomene na to, že to v životě nikam nedotáhla, a může se těšit z toho, jak je její syn neodolatelný.

Což on, ve svých lepších dnech, skutečně dokáže. Kyleu opustí napětí a Steve se koupe v pobaveném obdivu obou žen, když jim s namalovanými očními stíny předvádí své dojemné pěvecké číslo. (O čem jiném už by měl taky snít syn zamilovaný do své sexy matky.)

Antoine-Olivier Pilon jako Steve.

Jenomže je tu Steveova diagnóza, na kterou jsou nakonec všichni tři krátcí – nebo to tak aspoň vypadá. Příběh ústí v bolestné zjištění, že láska a odhodlání samy vše nezmohou. Diane bojovala dlouho a statečně, ale nakonec se odevzdá řešení, které jí nabízí zdravotnický systém. Na druhé straně síla citu je taková, že ji ani onen systém nemůže zničit...

Film Xaviera Dolana je navýsost emotivní, v závěru až melodramaticky vypjatý, takže se ani nelze divit proudům slz z očí afektovaného publika na festivalu v Cannes, kterými se holedbá distributor. Střízlivější pohled vidí snímek Mami! jako pozoruhodné, mládím autora stále výrazně poznamenané vylíčení bouřlivého, bolestného a láskyplného vztahu matky a syna, u kterého není potřeba zrovna propukat v pláč, ale rozhodně stojí za empatické zamyšlení. Je to nakonec do mnoha krajností dovedený obecný příběh o vztahu rodiče a dítěte, v němž se mísí hluboká láska a neméně hluboká zranění.

Krajností je i formát 1:1 (neboli čtverec), ve kterém je snímek natočen. Režisér tvrdí, že je to ideální rozměr pro portrétování, umožňující dokonale zacílit pozornost. A také že koresponduje s formátem obalu CD a zdůrazňuje význam soundtracku (který je opravdu svým způsobem pozoruhodný a výstižný – mísí se tu Oasis, Lana Del Rey i Céline Dion). Jisté je, že si na čtverec na plátně lze zvyknout rychleji, než by člověk možná čekal, a jisté dílčí zajímavé efekty to skutečně přináší. Stálo by ale možná za sázku, zda bude Xavier Dolan v tomhle formátu točit i za deset let.