Mucha: svoboda svobodných matek

Z českých volených zástupců lidu to byl Miroslav Macek, který opakovaně publikoval své názory na svobodné matky jako na mazané vysavačky sociálních dávek, spokojeně kynoucí na státní podpoře a vůbec si užívající života. Teď by bylo fajn doručit Mackovi diskografii skupiny Mucha – tedy Nikoly Muchové, která energii ne zcela utěšeného života mladé svobodné matky přetavila do písňové tvorby k nezaplacení. Druhé album Josefene bylo pokřtěno v minulých dnech v brněnském Sonu.

Hymna těch, co nepojedou nikam

Už samotná akce v zánovním opulentním klubu Sono působila, jako by příjemní obyčejní lidé osquatovali na chvíli prostor, v němž běží na zdech světelné reklamy na Felixe Slováčka či Pepu Vojtka, program příštích dnů. Ale bylo plno: několik set návštěvníků koncertu dalo najevo, že z Muchy se za poslední tři sezony stala žádaná koncertní radost. Proč asi? No, jednak je skvělé vidět ženu s evidentním komediálním talentem; kapela vedená Martinem Kyšperským (Květy) umí třeštit živelným garážovým bigbítem; a nakonec persona Muchy, vycházející z autobiografických pocitů a z prožitého, je šťastným plodem střemhlavé zbrklosti a zároveň citu pro styl. Kdo by v tom nežil, asi by nezapěl s takovým přesvědčením ústřední slogan otvírající aktuální album: „Nepojedeš nikam, budeš doma kojit!“

Punkové hity o Česku zdola

„Mládí ti proteklo mezi prstama, teď tady zůstaneš navěky, napořád a s náma,“ zpívá Mucha v Nepojedeš nikam, jednom z vrcholů nové desky. Ten hlas přitom může sloužit jako klíč k dohadování o dalších částech příběhu: je přichraptěle opotřebovaný, artikuluje ta slova vroucně a zároveň s trochou sebeironie. To je podstatné: Mucha (s písněmi jako Chlapi sú kokoti) je občas líčena jako nepřítel(kyně) mužů, ale její kletby, stesky a zmítání v písničkách jsou dobře vyvážené odstupem. Nikola jako by věděla, že ventilovat to, co člověka přivádí k zuřivosti, je fajn, ale není to řešení: už když na debutové desce Slovácká epopej znělo „dotýkat se cizích lidí je jak čuchat cizí nohy“, bylo to nejen vykřičení jisté nechuti, ale taky pozorování sebe sama, vlastní nekompatibility se světem.

První repertoár představil Muchu jako holku, která se z nečekaného mateřství v osmnácti a života nikoli prostého narkotik vymotala dost schopně: s náklonností k punku a undergroundu přetavila svůj život do písniček. Jsou těžce sarkastické a zároveň v nich jde o hodně. Výborně uplatňovaný pohled „zdola“ se generačně potkal s hiphoperskými komičkami, duem Čokovoko, nebo čím dál ceněnější výtvarnicí Vendulou Chalánkovou. Všechny tyhle moravské autorky fungují samy za sebe: ale také společně skládají moc dobrý pohled na to, jak dnes u nás žije spodní milion.

Instinktivní dívky s kytarou si všiml Martin Kyšperský, leader autorské skupiny Květy (a mj. spolupracovník Lenky Dusilové). Vystavěl kolem Muchy kapelu a z insitní kytary byl najednou insitněrafinovaný syrový bigbít se členy dobrých brněnských skupin.

Nebudu, nechci, nemožu

Je velká úleva vidět, že Mucha dokáže po první sklizni písní psát dál: a v nejlepších momentech tak, že svou zkušenost skrze písničky zevšeobecňuje. Mantra „nebudu, nechci / nemožu, nemožu, nechci“ (Automatická) má v sobě trs pocitů, odpor, zoufalství i omluvu: hlavně je však krédem všech, kteří „nemožú“ jít vstříc automaticky očekávaným rolím – ať při vaření večeře nebo „té správné“ společnosti. U Muchy nevadí, že je občas nekorektní („slovenský pop je niečo, čo by mali zakázať“); úroveň klesá spíš tam, kde převládají slovní hry a výlety do jiných jazyků: takové pseudoitalské Bére má sice rockový tah, ale vedle silnějších Mušiných písní je míň podstatné. Desku naštěstí uzavírá direktní Jako ty, krásná, v hloubce tak smutná píseň o tom, jak nás vztahy umějí přeformátovat v dobrém i zlém.

Z Muchy, zvlášť naživo, se chodí v omámení a s nabytou energií: přitom právě určitý žal dává jejímu repertoáru definitivní rozměr. Posluchači oběma albům pomohli na svět skrze crowdfunding na protálu Hithit; první vinyl už je vyprodaný. Druhou deskou završil svou misi u Muchy kapelník Martin Kyšperský: pro nával povinností s jinou hudbou ze skupiny odchází – aspoň že v takhle úspěšné chvíli.

Seriózní výraz „gender“ se k Muše jakoby nehodí – ale je to jasné, patří k ní. Ukázal to i křest, kdy se z pódia náhle stalo rejdiště mužských prototypů – rockerů a sportovců. Urostlí krasavci v dresech (profi baletní tanečníci) nosili Muchu na ramenou, předváděli anticky sošná těla, k tomu řezala do nástrojů hostující trojice baskytaristů (včetně Karla Davida, velkého textaře pro Dunaj a Bittovou) a Mucha do toho zpívala své tragikomické Chlapi sú kokoti, aby všechno dospělo do mužského kolektivního výstřiku šampaňským. Která nová česká divadelní hra má tolik stylu a sepětí se současností jako tyhle scény, nejchytřejší z ptákovin nezávislé hudební scény?