Bydlel tu Beneš i Castro. Brno zpřístupňuje funkcionalistickou vilu

Na první pohled je to zvláštní kombinace: střídmá fasáda, za kterou podvědomě tušíme podobný styl. Snad je uvnitř velká pracovna s jednoduchým stolem a vestavěnou skříní. Jenže návštěvníka čeká něco zcela jiného. Svět salonů z konce 19. století. Krb, štuková výzdoba, ozdobné dečky a tmavé stěny. Jak se tyto světy smířily? Jednoduše, navzájem se nepopraly. V manželství Stiassných si každý prosadil to své.

Funkcionalistickou vilu navrhl brněnský architekt Ernst Wiesner pro rodinu...

Když si Alfréd Stiassni bral v roce 1909 Hermínu Weinmannovou, bylo to spojení dvou významných německých židovských rodin. Jeho otec Josef přišel s rodiči do Brna ve druhé polovině 19. století a postupně vybudoval z malé továrny na pánské obleky prosperující podnik. Syn Alfréd se do rodinného podnikání zapojil ve čtyřiadvaceti. Stejně jako jeho žena, i on byl zvyklý na život v luxusu. Hermína vyrůstala v Ústí nad Labem. Její otec vlastnil několik uhelných dolů na Ústecku a pro svou rodinu nechal postavit dům s osmnácti pokoji a několika salony, který vypadal jako zámek. Když se Hermína přistěhovala za manželem do Brna, chtěla se začlenit do tamní komunity. Stala se členkou několika dobročinných spolků. V Lize pro lidská práva se seznámila s Gretou Tugendhatovou. Společné měly nejen zájmy, ale také chtěly ve stejné době postavit nový dům. „Obě rodiny uvažovaly o tom, že si objednají vilu od Ernsta Wiesnera, když ale Tugendhatovi potkali Miese van der Roheho, rozhodli se pro něj, a Wiesner tak navrhoval jen dům Stiassných. Alfréd Stiassni s tímto brněnským architektem spolupracoval už poněkolikáté. Svěřil mu návrh domu pro svého otce a také přestavbu rodinné továrny, dnes známé pod názvem Vlněna,“ vysvětluje Vlasta Loutocká, architektka Národního památkového ústavu, která se podílela na rekonstrukci vily Stiassných.

Po dvouleté rekonstrukci se vila otevírá pro veřejnost. Ve všední den bude...

Každý po svém

Novomanželé dostali od Josefa Stiassného velkorysý dar: tříhektarový pozemek v Pisárkách. Pozemky v této části města šly rychle na odbyt. V kopcovitém terénu mohli mít majitelé výhled do údolí, nedaleko bylo oblíbené korzo u řeky a hlavně: všude kolem si stavěli vily významní podnikatelé z židovské komunity. „Wiesner chtěl prosadit to co ve všech předchozích projektech: jednoduchý styl a hlavně funkčnost. Alfréd zřejmě s návrhem souhlasil, hlavní slovo ale měla Hermína. Ona byla z domova zvyklá na něco jiného. Nakonec vznikl kompromis: návrh domu a fasáda jsou podle Wiesnera, interiér je od vídeňského architekta Franze Wilferta. Hermína často pořádala večírky pro přátele z okolí a chtěla ukázat, že jejich dům je noblesní,“ říká Loutocká. Ernst Wiesner vilu navrhl v roce 1927, výstavba trvala dva roky. Architekt měl za sebou již řadu realizací, například Moravskou zemskou pojišťovnu v centru Brna. Její strohá fasáda ostře kontrastovala s tím, na co byli místní zvyklí.

Hermína Stiassná, roz. Weinmannová, pocházela z významné rodiny, která...

Pro Alfréda a Hermínu navrhl dva kvádry zaseknuté do sebe ve tvaru písmene L. V prvním patře je velkolepá terasa s výhledem do zahrady, kde byl tenisový kurt a bazén. V přízemí byla část pro personál a tři salony pro hosty, jídelna a lodžie. Manželé bydleli v patře, největší prostor měla jejich dcera Susanne, která se narodila v roce 1923. Kromě ložnice, koupelny a herny mohla jít – jako jediná – přímo na terasu s výhledem do zahrady. „Hermína ráda fotografovala a malovala. Našli jsme její snímky a akvarely, a tak víme, jaký typ koberce byl v dětském pokoji a jaká tam byla výmalba. Hodně informací nám řekla také dcera hlavního zahradníka, který bydlel na pozemku Stiassných. On se staral o zahradu každý den, k ruce měl v sezoně třináct pomocníků,“ líčí Loutocká.
Rodina Stiassných bydlela ve vile do roku 1938. Rodina odjela v roce 1938 do Ameriky. „Opustili vilu hodně narychlo. Nechali tu všechny cenné obrazy a gobelíny. Dům zabralo gestapo a zřídilo si tam důstojnické kasino. Dvakrát tady pobýval prezident Edvard Beneš – od té doby je označována jako vládní vila. Po roce 1948 dům připadl státu. Rodina Stiassných nikdy nežádala o navrácení svého majetku,“ vysvětluje architektka.

Nocleh pro Fidela

Štěstí v neštěstí měla vila hlavně díky honosnému interiéru. Na rozdíl od domu Tugendhatových, kde byl interiér poničen nebo rozkraden, u Stiassných pomohlo, že se komunistickým pohlavárům líbily zámecké interiéry. A tak zde je dodnes původní schodiště, lustry i krby. V 80. letech byla vila rekonstruována a dělníci chtěli vyvézt vybavení koupelen na skládku. Hlavní inženýr ho ale zachránil, uschoval ho u sebe, a když začínala rekonstrukce, vrátil ho do vily. „Dům byl desítky let nepřístupný veřejnosti. Komunisti tam zvali nejrůznější prominenty. Bydlel tu Fidel Castro nebo egyptský president Gamál Násir. Několikrát tu byl i Klement Gottwald. O něm víme, že chodil do kuchyně na guláš,“ říká Loutocká. V roce 2010 se Národnímu památkovému ústavu podařilo získat finance z evropského programu pro výstavbu metodických center. V areálu vily se začalo budovat metodické centrum pro výzkum a prezentaci funkcionalistické architektury pro Brno, Českou republiku i zahraničí. Předloni začala rekonstrukce a nyní je dům konečně přístupný veřejnosti. Celoročně bude v pracovních dnech sloužit studijním a badatelským účelům, o víkendech je každou hodinu komentovaná prohlídka pro veřejnost. V přízemí funguje odborná knihovna a badatelna.

Interiér vily Stiassných po renovaci.

Tu vilu neznám

O tom, co se s rodinným dědictvím stalo, vědí jeho potomci jen pramálo. „Rodina Stiassných se do Brna už nikdy nevrátila. Předloni sem přijel Alfrédův prasynovec. Poslali jsme mu informaci o tom, že je vila znovu otevřená, ale nikdo na pozvání nereagoval,“ podotýká Loutocká.

Mnohem aktivnější je dvaadvacetiletá pravnučka Stiassných Yenny Martinová, která žije v Americe. Od roku 2009 píše blog o rodinné historii a vychází hlavně z toho, co jí vyprávěla její babička Susanne Stiassná. Postupně zveřejňuje úryvky z babiččiných deníků a informace o dalších členech rodiny. V roce 2010 Yenny poprvé viděla fotografii brněnské vily a byla velmi překvapená. „Neměla jsem tušení, že takový dům existuje, nikdo mi o něm nevyprávěl,“ napsala na svůj blog.

Už několik měsíců prozkoumává rodinné archivy a snaží se pochopit, kdo vlastně byla ta Susanne, která stála na terase domu v Pisárkách a dívala se do daleka. Snad si někdy představovala, že se jednou vypraví do světa. Rozhodně ji ale nenapadlo, že bude muset svůj domov opustit a žít kdesi daleko, za mořem.