Teorie všeho: až příliš úhledně zabalené osudové drama

Podstatnou informací je samozřejmě také to, že Eddie Redmayne dostal v neděli za ztvárnění Stephena Hawkinga v tomto životopisném snímku Oscara. A není důvod se proti tomuto verdiktu bouřit. Třiatřicetiletý britský herec hraje geniálního fyzika velmi přesvědčivě ve všech prezentovaných fázích jeho života – jako zdravého, veselého studenta univerzity v Cambridgi, jako mladého muže zlomeného diagnózou, která mu má do dvou let vzít život, jako zapáleného začínajícího vědce, jenž navzdory nepřízni osudu podává brilantní intelektuální výkon, i jako uznávanou kapacitu, již zcela odkázanou na vozík a hlasový simulátor, ale po všech stránkách stále plně živoucí, vyzařující neutuchající energii zvídavého chlapce.

Eddie Redmayne ve filmu Teorie všeho.

Do vědecké problematiky se ve snímku Jamese Marshe (má Oscara za provazochodecký dokument Muž na laně) moc nezabíhá. Hawkingovo zkoumání je představeno předevšímskrze vztahy a komunikaci; co přesně Einsteinův nástupce vybádal, je divákům ponecháno k samostudiu, na plátně je důležité spíš to, jak a s kým se o tom baví. Když mimořádně nadaný brýlatý student hovoří o astrofyzice se svým profesorem na Cambridgi, je to situace srovnatelná s debatou o obraně proti černé magii v Bradavicích – skoro se vnucuje očekávání, že se laskavý Hawkingův mentor Dennis Sciama každou chvíli promění ve vlkodlaka; hraje ho totiž právě nezaměnitelný představitel harrypotterovského profesora Remuse Lupina David Thewlis.

Oddaná žena velkého muže

Tím hlavním, o čem Teorie všeho pojednává, je ovšem jeden jediný, v Hawkingově životě bezpochyby zásadní vztah – totiž láska mezi ním a jeho první ženou, Jane. Krásnou studentku literatury, která se nezalekla překážek a rozhodla se setrvat se svým vyvoleným v dobrém i ve zlém (dokud je rozvod nerozdělil), hraje Felicity Jonesová tak přesvědčivě, jak jen jí to role umožňuje. Dává své postavě zdánlivou křehkost i nečekanou odolnost zrovna tak, jak o tom v jednom z dialogů filmová Jane hovoří.
Tady je ale právě také největší kámen úrazu celého vyprávění. Nepochybně silná osobnost „svéhlavičky“ Jane se do jeho podoby prolnula o něco víc, než je zdrávo. Důsledkem je mimo jiné zjevná snaha o hyperkorektní zobrazení klíčových postav, tak aby vše odpovídalo kýženému vyznění příběhu manželů Hawkingových – podívejte se, jak moc jsme se milovali, jaké překážky jsme překonali, co jsme spolu dokázali a jak civilizovaně a přátelsky jsme se rozešli. Až dojemné je toto úsilí v případě potřeby nade vší pochybnost stvrdit, že třetí Hawkingovo dítě je skutečně jeho, byť už v té době chovala Jane něžné (ovšem ale zcela platonické) city k rodinnému příteli a svému pozdějšímu druhému manželovi, Jonathanovi.

Eddie Redmayne ve filmu Teorie všeho.

Teorie všeho je zalita cudným, laskavým světlem a zalidněna veskrze kladnými postavami – je to svět, který by chtěl při ohlédnutí za svým životem vidět asi každý, ale s pravdou tento pohled obvykle nemá moc společného. Jistě lze chápat snahu slavného páru nabídnout úhledně učesaný příběh svého soužití: nakonec není ani důvod je toužit po nějakém bouřlivém praní špinavého prádla. Úhledná podoba, v jaké je vztah Jane a Stephena v Teorii všeho předložen, však zavání až barvotiskovým reklamním plakátem.
Snímek zdobí některé silné scény – výrazná je například ta, kdy si zedřená Jane se dvěma dětmi a Stephenem na vozíku strastiplně razí cestu terénem na letním bytě u fyzikových rodičů. Tam je ve výmluvné zkratce obsaženo poznání, že je jedna věc se odhodlaně vrhnout do vztahu s bolestně krátkou dvouletou prognózou a druhá věc pak v něm pokračovat i dlouho poté, co tato lhůta minula. I tady je ovšem přítomen jasný dovětek statečné Jane: Hleďte, zvládla jsem obojí.

Blahosklonný povzdech

Ve chvílích, kdy už je nutno přiznat, že manželství přece jen došlo svého neradostného konce, však hlubší ponor chybí. Postupné odcizování se a osamostatňování Jane a Stephena, svázaných tak specifickým poutem jako málokterý pár na světě, zůstává zobrazeno v diplomatických, často až naivně vyznívajících náčrtech. Uplatňuje se tu vlastně výhradně perspektiva Jane (a to i ve scénách, kde nevystupuje), ale spíše než pohled tehdejší autentické Jane působí tyto pasáže jako zinscenované ohlédnutí pozdější umravňující sepisovatelky svého a manželova životopisu. Právě v bodě, kdy by mohl příběh obou hlavních postav opravdu tnout do živého, jen decentně a s blahosklonným povzdechem klouže po povrchu.

Končí se titulkem o pozdějším šťastném navázání tvůrčí spolupráce bývalých manželů. Stephen Hawking po sobě nepochybně zanechává velké dílo a totéž lze říci o Jane Hawkingové: slogan o mocné síle její lásky totiž určitě nelže. Obraz partnerského životního „díla“ manželů Hawkingových však trpí typickým syndromem portrétu, kde větší slovo než umělecký záměr mělo přání zachycené osobnosti: nikdy to nedělá dobrotu.