LN Jak vás napadlo natáčet album s tolika muzikanty – každou písničku s někým jiným?
Přišli jsme na ten nápad se synem Jiřím, když jsme probírali materiál na desku, jejímž tématem byla „jiná doba“. Chtěli jsme na jinou dobu jít jiným způsobem než obyčejně.
LN Jak ta setkání a natáčení probíhala?Dnes už se díky pokročilé technologii dá natáčet mimo studio...
Natáčeli jsme přes mail, v posteli, v křesle, na mobily, na přenosné magnetofony, všemi možnými způsoby, které by mě ani nenapadly. Ostatně proto jsme oslovili tolik originálních osobností. A tak třeba Martin Kyšperský dostal můj demosnímek Podvečerně se zpěvem a klavírem, odstranil klavír, natočil doprovod s kapelou v moll místo v dur a ponechal tam můj durový zpěv. Aono to funguje – je to sugestivnější, dramatičtější než předtím. Kittchen všechno natočil na mobil, změnil mi melodii a teď zpíváme vážně, co jsme předtím dělali s nadhledem. A té věci to – podle mne – dalo nový rozměr. Dva zaranžovali mou kabaretní píseň Evoluce ve stylu někde mezi Manu Chao a Gorillaz a najednou si člověk podupává nohou a chce se mu tančit. Prostě samá překvapení.
Jan Burian se synem Jiřím.
LN Většina oslovených je z mladší generace, pracují s elektronikou a patří k nezávislé scéně – Midi lidi, Dva, Kittchen, koneckonců i váš syn Jiří. Není to programové omlazení umělce? Co vás spojuje?
Spojuje nás mládí! U nich je přirozené, na mně není moc vidět. Myslím, že mohu přiznat, že jde o určité programové omlazení, odjakživa mě fascinuje energie, se kterou nové generace přicházejí na scénu, a tady to bylo to samé. Technické zázraky už tuhle generaci tak nefascinují jako ještě na začátku století, už je bere jako samozřejmost. Dovoluje jí to jít víc po obsahu věci. Tomi velmi vyhovuje, neboť i na této desce je nejdůležitější její sdělení, a ne způsob vzniku.
LN Jak přiblížit náměty a příběhy na téhle desce? Spojuje je něco?
Jsou to texty hodně prožité, a kdybych se nestyděl, řekl bych třeba i protrpěné a odrážející určitou cestu z temnot za světlem nebo jakousi novou naději chlápka, který se cítil být tak trochu nad hrobem, a už se tak necítí.
LN Ta deska má poměrně osobní tón, ale přece se tu odrážejí i společenské věci, na které myslíte, nejen v postavě dívky, která se vrací z Afghánistánu. Jak cítíte přítomnost společenských témat na Jiné době vy?
Neumím tak moc oddělovat veřejné od soukromého. Řadu ze svých soukromých témat (Jiná doba, Podvečerně aj.) nemůžu necítit zároveň jako témata obecná či společenská. Prostě se to všechno prolíná jako v životě...
LN Album jste pojmenoval podle finální písničky Jiná doba. V jakém smyslu se doba proměňuje?
Prostě když člověk řekne „Mám v bytě štěnici“, znamená to něco jiného než dřív. (smích) Spousta věcí se zrychluje, mění své obsahy, pomalu se odehrávají scénáře, které v šedesátých letech zdobily literaturu science-fiction – Bradbury, Huxley, Orwell... Svět se digitalizuje, je na jedné straně neuvěřitelně svobodný a na druhé až otrocky byrokratický a fašizující... Snažím se sledovat obě stránky – viz třeba jemná písnička V srdci Maca: v polovině do ní vstupuje dcera a přináší nový, snad smířlivější pohled na věc.
LN Nekomentujete věci jen prostřednictvím songů – píšete třeba každý týden fejeton do Týdeníku Rozhlas. Jak poznáte, že se některé téma hodí právě pro formu písničky?
Pro mě jsou to dva různé světy, hlavně z formálních a estetických důvodů. Námět, téma, nápad si vždycky nějak samy určí, jak chtějí být zpracovány, což zní trochu jako klišé, ale je to pravda. Možná by stálo za to jít přesně proti tomu, napsat píseň tehdy, když člověk cítí fejeton, a naopak. Ale nezkouším to, zatím.
LN Mezi různými hudebními polohami na albu je i power-popová Do ráje; natáčel ji s vámi Dan Fikejz. Je to chytlavá písnička se soundem, který by mohl klidně znít v českých hudebních rádiích. Zajímá vás ještě jejich svět?
Zajímá mě práce pro stanici Vltava; zajímají mě posluchači Radia 1, Radia Wave nebo Proglasu. Ale ambice vecpat se někam do vysílání stanic, které nevědí, co vysílají, už myslím dneska snad žádný písničkář nemá. Byla by jen ztráta času se o to snažit. Máme internet, klubové scény, festivaly, vydáváme desky, jsme na hudebním průmyslu zcela nezávislí. Je to důsledek ignorance a buranství na jedné straně a svobodomyslnosti a hrdosti na straně druhé. Netrápí mě to. Když pouštím na Vltavě písničky svých kolegů, které nikdo nezná a které jsou krásné, mám radost, že to jde a že to má takový ohlas.
LN Od předchozího alba Jak zestárnout vás, zdá se, neopustilo téma stárnutí. Starý rocker není zrovna lichotkou pro byvší rebely s kytarou – i když se v písni mezi ně jaksi počítáte. Myslíte, že rocková generace to daleko nedotáhla?
Ale v rámci možností to určitě dotáhla. Mišík, Plastici, Psí vojáci a další. Navíc hodně věcí čeká na své znovuobjevení – některé novovlnné kapely jako Máma Bubo, Manželé, Před vaším letopočtem. Nedávno Havelka a Tvrdý natočili album remixů starých undergroundových písní úplně novým způsobem a některé songy neuvěřitelně ožily, znovu se narodily... Starý rocker je písnička podle skutečné události; tím, že člověk zestárne, nemusí ztratit své rebelství. Jen už ho těžko nahradí svým vzezřením, musí být opravdu v něm. Už se nedá moc předstírat, není na to dost energie...
LN Pocit společenství, který z alba dost pěkně vyzařuje, se zhmotní na koncertě v pražské Arše: dostaví se téměř všichni, kdo na písničkách pracovali. Co se bude na scéně dít?
To bude překvapení i pro mě. Zkusíme z toho setkání udělat něco nezapomenutelného. (smích)
