Lidovky.cz: Film Táhni do pekel se pohybuje na hranici několik žánrů – mezi thrillerem, filmem noir, road movie a jsou tam i prvky dokumentární a také autobiografické. Jaký žánr je to podle vás? Jaký film jste chtěl natočit?
Který žánr převažuje, to nemůžu říct, protože já se úplně žánrovým filmem nezabývám. Nestudoval jsem na filmové, ale výtvarné škole, takže moje zázemí je spíš v experimentálním filmu. Já mám hrozně rád westerny, válečné filmy, a také neskutečně obdivuji archivní amatérské dokumenty. Obdivuji kameramany, kteří buď natáčeli každodenní život, anebo natáčeli ve válečných situacích. A ve svém filmu jsem chtěl propojit všechno, co mám rád. Nechtěl jsem udělat film napříč žánry, jak se teď často filmy označují, ale chtěl jsem jenom spojit, co se mi líbí. Mám rád western Johna Forda, válečné filmy a film Francouzská spojka Williama Friedkina. Víte, co on udělal? Zaměstnal kameramana, který předtím na 16milimetrový film natočil převzetí moci Fidelem Castrem a Che Guevarou, natáčel to v džungli. A Friedkin tohoto kameramana zaměstnal, aby s ním natáčel normální hraný film. Takže mě se líbí spojení dokumentu s fikcí.
Frederic Dorkel ve filmu Táhni do pekel.
Lidovky.cz: Jak jste se vlastně dostal k Jenišům a k rodině Dorkelů?
Seznámil jsem se s nimi před osmnácti lety, díky strýci, který byl Dorkel, stejně jako můj pradědeček, ten byl ještě kočovník. Po letech kočování se moji předkové usadili, a já jsem na jejich starý kočovnický původ přišel až ve chvíli, kdy jsem jako dospívající začal hledat své kořeny. Když jsem přišel k Dorkelům, přijali mě s otevřenou náručí, jako ztraceného syna.
Jean-Charles Hue (*1968)
Od roku 2003 natáčí dobrodružství rodiny Dorkelů, kočovných Jenišů, kteří žijí na severu Francie. V roce 2009 natočil svůj první celovečerní dokumentární film Carne Viva, ve kterém zkoumá mytologii města Tijuana. V roce 2010 natočil svůj první celovečerní hraný film Bavorák páně, který je žánrově na pomezí mezi detektivkou a tuláckým westernem  Jean-Charles Hue, režisér filmu Táhni do pekel. |
Lidovky.cz: Jejich život, který popisujete ve filmu, je reálný? Bohémství, krádeže, honičky v autech, na druhou stranu silně věřící většina, která se pravidelně modlí a žije náboženským životem...
Pro některé to tak stále je, i s těmi extrémy. Většina Jenišů ale dnes už žije jinak, já popisuju příběh, který se reálně stal před třinácti lety, a to víte, svět se dnes mění hodně rychle. Dnes se o Jeniších mluví stále méně a oni sami pomalu ztrácejí své zvyky a tradice. Představitel hlavní role Frederik hraje vlastně mého strýce, kterému je dnes padesát let. Ve Francii stále přežívá několik kočovnických etnik. Kromě Jenišů jsou to hlavně Romové, jejiž život a zvyky jsou ale od Jenišů odlišné. Jenišové pocházejí ze Střední Evropy, v 17. století začali kočovat, ale na rozdíl od Romů nemají svůj vlastní jazyk.
Lidovky.cz: Jaký je přístup vlády ke kočovníkům?
Přístup vlády se mění a také se liší ve vztahu k různým etnikům. Na rozdíl od Romů se Jenišové berou jako Francouzi – žijí tu už dlouho, pobírají sociální dávky, jenom nemohou volit, protože nemají trvalé bydliště. Jejich situace se ale v dnešním globalizovaném světě, který očekává, že všichni budou žít stejně, stále vyvíjí, už to není jako dřív. Kdo chce dnes žít jinak, třeba kočovat, má to daleko těžší.
Táhni do pekel (2014)Film vstupuje do čeké distribuce premiérou day-and-date, tj. do kin i na internet zároveň. Zhlédnout ho je možné jak v kinech, tak online na portálu Alza Media nebo prostřednictvím vidopůjčovny Voyo.cz.  Z filmu Táhni do pekel. |
Lidovky.cz: Říkal jste, film je podle skutečné události, kterou jste zažil. Vy jste tedy sám jednou z postav?
Ano, dá se to tak říct. Moje postava v tom příběhu je mladý Jason, který váhá, na kterou stranu se přiklonit. Tu večerní divokou jízdu jsem opravdu zažil, se svým strýcem, který se zrovna vrátil z vězení.
Lidovky.cz: Proč jste se rozhodl ten příběh natočit?
Já jsem tento film začal psát už před třinácti lety, kdy jsem se vrátil ráno domů z té jízdy a říkal jsem si, že to, co jsem večer předtím prožil, bylo naprosto šílené, a a že si to musím napsat. Byl jsem totiž naštvaný, protože jsem v tom autě měl sebou kameru, ale nenatáčel jsem. Strýc Pierrot mi to zakázal, protože se po patnácti letech vrátil z vězení a řekl, že kdybych to natáčel, může se stát, že se tam bude muset zase vrátit. A to mě štvalo, takže jsem se rozhodl, že natočím tento film, abych to trochu dohnal.
  |
Lidovky.cz: První film se stejnými aktéry byl dokument Bavorák páně, film Táhni do pekel je už hraný, přestože je podle skutečných událostí. Proč jste se rozhodl přejít k hranému filmu?
První film, i když to byl dokument, byl poměrně dobře přijat, ale je pravda, že když natočíte dokument, tak vás většinou nikdo neposlouchá, pokud nenatočíte zrovna dokument o zvířátkách. Takže jsem se rozhodl, že druhý film bude už hraný, aby mě lidí více poslouchali. A také sami Jenišové chtějí, aby se o nich mluvilo. Mluví se o nich totiž málo, i když tvoří zhruba polovinu všech kočovníků ve Francii. Ale protože nejsou považováni za čisté Romy, nepocházejí z Indie, nemají vlastní kulturu ani jazyk, tak je nikdo nezná. A Frederik si to velmi dobře uvědomuje a tak chtěl, aby se díky filmu o nich mluvilo. Protože fikce tomu trochu přidá na důrazu.
Z filmu Táhni do pekel.
Lidovky.cz: Vy jste tedy sám původem z rodu Jenišů a s rodinou Dorkelů jste žil řadu let. Jak cítíte svou vlastní identitu?
Chtěl bych zmínit knížku, která se jmenuje Sedm pilířů moudrosti, kterou napsal Lawrence z Arábie. Film Lawrence z Arábie jsem viděl několikrát. Je tam scéna, kdy Peter O´Toole v hlavní roli ukazuje postavě, kterou hraje Omaf Sharif, svoji kůži. Poodhaluje si kůži pod oblečením, která není opálená, a říká – „Podívej se, já nejsem Arab“. Já jsem přišel do toho kočovnického světa, abych provedl jakýsi exorcismus, abych ze sebe vypudil ten předsudek, že naše směřování v životě je už předem dáno a definováno podle toho, jakou máme barvu kůže, národnost, na jaké společenské úrovni jsme se narodili... A máme pocit, že se to nedá změnit. A já jsem si řekl ne – když budu mít chuť to změnit, tak to změním. Vrátím se ke svému kmenu, pokud bude potřeba, změním si i jméno, už nebudu Jean-Charles, ale budu jenom Charlie, a to byla taková moje sázka, řekl jsem si, že zkusím, jestli to zvládnu. A čím víc jsem s nimi žil a trávil s nimi čas, tím více jsem si uvědomoval, že sice máme společné kořeny, ale jsme pořád odcizení. Protože jsem se mezi nimi nenarodil a nemám stejný vztah k životu, k věcem, k násilí, takže moje vnímání života je úplně jiné. Dospěl jsem tedy k tomu, že vůbec nezáleží na tom, jací jsou naši předkové. Prostě se někde narodíte, a to strašně moc určuje, jaký jste člověk. Nezáleží na tom, jaká krev vám koluje v žilách, jaký máte původ. Pokud nežijete mezi tou svou komunitou, tak prostě mezi ně nepatříte. Na krvi nezáleží, ale záleží na tom, s kým vyrůstáte.
