Opalování na hřbitově je kodaňský fenomén, říká dánská spisovatelka

Lidovky.cz: Napsala jste několik románů, ale opravdový úspěch přišel až s knohou Na hraně, která v Dánsku vyšla v roce 2008. Kniha je stále vaše nejpřekládanější a svým způsobem tedy nejžádanější. Jak si vysvětlujete, že se to stalo?
Ve skutečnosti to byla dlouhá cesta. Strašně moc jsem si přála být známá v Dánsku, mít tu čtenáře. A pokud by se mi poštěstilo, že by mé knihy někdo přeložil do norštiny či švédštiny, tak bych byla vážně šťastná. Seznámila jsem se ovšem s jedním překladatelem a začali jsme tedy některé texty překládat do angličtiny. Ukázalo se, že je to snadné, že se nám tu otevírají dveře do prostoru, kde je najednou poptávka. Vlastně až do průlomu tady v Dánsku jsem dlouhou dobu žila takový schizofrenní spisovatelský život. Je to neuvěřitelný příběh a sama mám občas potíže chápat, že se to stalo. Pobývat v Americe a dávat rozhovory do The Paris Review, to je obrovský dar, za který jsem skutečně vděčná.

LIdovky.cz: S čím myslíte, že váš prvotní úspěch v USA souvisí? Může to být tím, že je literární prostředí v New Yorku jiné než v Dánsku, nebo jste pro ně byla exotické ovoce?
To asi nelze tak zcela přesně říct. Já jsem nikdy nezapadla do literárního prostředí ani tady v Dánsku, vždy jsem spíš byla osamělým poutníkem. Nemyslím si nutně, že by lidé na druhém konci planety byli jiní než my. Literární prostředí v Brooklynu může být klidně uzavřené, já jen prostě nejsem jeho součástí, a pokud se dostanu do tamějších literárních vod, nestávám se ničí konkurentkou. Jsem spíš samotářka a neumím se ztotožnit s nějakým skupinovým smýšlením, ať už se jedná o literaturu, politiku, církev… Potřebuji svobodu. Také vím, že povídky překládal skutečně šikovný překladatel. Mám ráda jazykovou preciznost. Nepotrpím si na vyjadřování plné ornamentů a květnatost a to dobře koresponduje s americkou uměřeností.

Dorthe Norsová Patří mezi nejoriginálnější současné dánské spisovatele. Vystudovala literaturu a dějiny umění. V roce 2001 vydala první román Soul, následovaný třemi dalšími. V roce 2008 jí v Dánsku vyšla sbírka povídek Na hraně (Kantslag), ale teprve poté, co ji v únoru 2014 vydalo v angličtině americké nakladatelství Graywolf Press, dočkala se desítek recenzí v americkém tisku a mezi její fanoušky se zařadili i takoví velikáni jako Junot Díaz nebo Oprah Winfreyová, se z ní stal světový bestseller. Dorthe Norsová je také první z dánských autorů, komu otiskl povídku prestižní časopis New Yorker. V Dánsku se sbírka Na hraně dočkala už šestého vydání a Dorthe Norsová za ni obdržela prestižní literární cenu P. O. Enquista.  Dorthe Norsová: Na hraně

Lidovky.cz: Kniha Na hraně čítá patnáct povídek, každá z nich se odehrává na jiném místě – v New Yorku, další v různých kodaňských čtvrtích či dokonce na dánském ostrově Fanø. Proč jste zvolila tak odlišná prostředí?
Je to proto, že jsem se dva roky hodně často stěhovala. Jako spisovatelka jsem neměla moc peněz a dostávala jsem příspěvky na levné bydlení v domech pro spisovatele. Nemohla jsem na takových místech ale bydlet příliš dlouho, musela jsem zase vyklidit prostor pro další spisovatele. V roce 2006 jsem tedy měla šest různých domovů. Bydlela jsem například na Fanø ale i v New Yorku. Ve sbírce Na hraně je za každé místo, kde jsem bydlela, jeden příběh, je to tedy něco jako můj cestovní deník. Každá povídka má pro mě obrovský význam, protože mi připomíná místa, scény nebo lidi, které jsem v té době potkala.

Lidovky.cz: Vyzkoušela jste si život na skutečně rozličných místech. Oblíbila jste si však některé natolik, že by se stalo vaším nejoblíbenějším? Třeba některou kodaňskou čtvrť?
V tom jsem trochu rozpolcená, protože miluju velkoměsta, New York i Kodaň, kde jsem bydlela sedm let. Ale před rokem jsem se odtamtud odstěhovala do Jutska. Vyrůstala jsem totiž na venkově. Ne že bych tolik tíhla ke své vsi, ale jsem naprosto závislá na Waddenzee, je tak obrovské a tiché. Takže jsem si koupila domek u západního pobřeží. Pracovně jsem navštívila spoustu velkoměst, ale hrozně ráda se vracím domů do klidu, do přírody.

Lidovky.cz: Ve vašich knihách se často obejvují kodaňské hřbitovy. Co vás na nich přesně přitahuje?
To je hodně osobní věc. Mám ráda hřbitovy, ale to, že se objevují v mých dílech, má zcela jasný důvod. Když jsem bydlela v Kodani, tak jsem prostě potřebovala klid. Jsem závislá na přírodě a klidu a veřejné parky v Kodani jsou přeplněné lidmi, navíc jich tam není mnoho. Zato na hřbitovy nechodí skoro nikdo, takže tam jsem nacházela klid a přírodu. Na hřbitovech jsem psala, četla si, trávila tam celé dny. Pramení to tedy z touhy po lese a vřesovišti a celkově po přírodě, v níž jsem vyrůstala.

Lidovky.cz: V Česku máme poněkud odlišný vztah k hřbitovům, než jaký jsem zažila v Kodani. U nás není možné jezdit mezi hroby na kole nebo se opalovat na dece.
To není možné dokonce ani v Jutsku, je to čistě kodaňský fenomén, protože tam schází městská zeleň. Jistá pieta se ale dodržuje, určitě by si člověk neměl udělat piknik u čerstvého hrobu. Já mám nejraději staré části, kde neruším žádné pozůstalé.

Lidovky.cz: Zmínila jste, že se povídky dotýkají osob, se kterými jste se setkala. Vyprávíte tedy jejich příběhy? Nebo jsou zcela fiktivní?
Je to tak i tak. Někdy míchám skutečné příběhy se smyšlenými. Například v povídce Káčátko prohlásí otec o matce, že je jako zvíře. S tím jsem se setkala v New Yorku, když to o jednom spícím bezdomovci řekl nějaký muž. Taková věta se člověku vryje a najednou může zapadnout do jiného příběhu. Se spoustou lidí a jejich názory jsem se setkala jen letmo. Některé věci, které jsem v povídkách použila, jsou hodně osobní, jiné jen odkoukané.

Lidovky.cz: V povídkách se zabýváte velmi intimními pocity a zážitky, k nimž se dostáváme přes poměrně složitý příběh. Jak takový příběh vlastně vzniká?
Připojuji se k americké tradici psaní, nechávám se vést vnitřním hlasem postav. To je v mých povídkách nejdůležitější. Postavy mají silný hlas a já díky tomu přesně vím, jak se cítí a s čím se potýkají. Mám ráda, když postavy vtáhnou čtenáře do svého světa a nechají jim prožít své emoce.

Lidovky.cz: A jak tedy píšete?
Povídky ze sbírky Na hraně jsou napsané extrémně rychle. Samozřejmě pak procházely několikanásobnou redakcí, ovšem například titulní povídku celé sbírky jsem napsala za půl hodiny. Vlastně byly rychle hotové všechny. Souvisí to s tím vnitřním hlasem. Je to jako hudba. Napsat povídku je jako složit skladbu, přezpívat si ji a nebýt nejistý. Nesmí tomu nic scházet, musí to z vás vytrysknout a přitáhnout zcela čtenářovu pozornost. To léto chodila na hřbitovy bylo také hotové za půl hodiny.

Lidovky.cz: Jakou máte ráda literaturu? Čtete dánské autory?
Mám ráda dánský minimalismus, myslím, že jsme jako autoři každý úplně jiný, ale je to žánr, který je mi blízký. Například Helle Helle, jsme každá úplně jiná spisovatelka, ale její práce se mi líbí. Také Camilla Hega Holst, dále Yahya Hassan. Mám ráda literaturu, která čtenáře ovlivní, kde je něco mezi řádky a která není komerční, přesto však budí ve čtenáři chuť číst dál.

Rozhovor s dánskou spisovatelkou připravila Markéta Kliková, která knihu Na hraně přeložila do češtiny.