Život v bublině. Dokument Stále spolu ukazuje jiné pojetí rodiny

Co škodí zdravému vývoji dětí? Názory se mohou různit. Petr a Simona Mlčochovi, oba s vysokoškolským diplomem, se před čtvrtstoletím rozhodli opustit konzumní společnost a dopřát svým budoucím dětem život bez televize nebo vodovodního potrubí. Lego bylo k jednání. Většinu času dnes tráví semknutá rodina s devíti dětmi, částečně už odrostlými, na Šumavě, kde mají na louce postavené obydlí, jehož základ tvoří maringotka. Chovají drobné zvířectvo a všeobecně souznějí s přírodou: vypadá to trochu jako život na nikdy nekončícím dětském táboře. Do práce v obvyklém slova smyslu se nechodí, do školy se děti dostavují jen na přezkoušení. Na zimní měsíce se rodina přesouvá do Španělska, kde nadivoko zakempuje, a nejstarší synové posilují domácí rozpočet hraním flamenka...
Významnou zásluhou režisérky Evy Tomanové je už skutečnost, že tento fenomén pro publikum objevuje – nevidět to, možná by leckdo neuvěřil, že podobný model opravdu může fungovat. Ještě důležitější však je, že se film Stále spolu pokouší podívat tomu fungování pod povrch, klást otázky.

Doma to nezkoušejte

Režisérka, jinak též zkušená televizní reportérka, zvolila výrazně filmový přístup. Ten se projevuje v architektuře jednotlivých záběrů i celého filmu, jehož děj je odvozen od každoročního cyklu života rodiny. Na sklonku léta se Mlčochovi pomalu loučí se svýmpříbytkem na Šumavě, posléze nasedají do důvěru nepříliš budícího obytného vozu a odjíždějí, ztichlou šumavskou domácnost přenechávají k opatrování dospělé dceři. Cestujeme spolu s rodinou na místo jejího zimního pobytu a (nevěřícně) sledujeme její tamní život, zároveň krátce navštívíme i dceru ponechanou na Šumavě. Posléze jsme svědky opětovného šťastného shledání – a příběh pokračuje opět na Šumavě, kde ústí v přirozený, působivý moment, který otevírá další témata a otázky.

Zjevný je záměr ukázat rodinu, která sama sebe ctí coby nejvyšší hodnotu, jakožto uzavřený celek, zcela samostatnou jednotku žijící téměř bez kontaktu s okolním světem. Tento princip je narušen jen několikrát. Nejprve úplně na začátku, když jde otec s dětmi na úřad reklamovat sociální dávky (a deklarace „nezávislosti“ rodiny je tím hned zkraje vystavena jistým pochybnostem). Posléze vidíme některé z dětí v kontaktu s učiteli. Jinak je ale rodina zobrazena v tak neprodyšné bublině, že když vyjde najevo, že dospělá dcera čeká dítě, je divák poněkud dezorientován – otec dítěte se totiž ve filmu velmi zběžně objeví, až když je dítě křtěno. Filmařský záměr soustředit se výhradně na zakladatele rodu a jejich potomky je tak na jedné straně působivý a posiluje výpověď, na druhé straně ji posunuje až kamsi „nad“ striktní pravdivost.

Stále spolu také není jen čistý observační dokument, do děje jsou střídmě vloženy i výpovědi některých členů rodiny. Prostor k vyjádření na kameru dostává matka i starší děti – ty však toho moc nenamluví, o důvodech se lze dohadovat (Je to tréma z filmařů, odmítavý postoj k nim, strach z vyřčení vlastního názoru nebo snad alarmující absence obecných sociálních kompetencí?). Podobné je to, když je kamera přítomna přezkušování dětí ve škole.

Sám otec rodiny vyjadřuje své názory a postoje v promluvách, možná spíše kázáních, k členům rodiny, jimž jsme jako diváci přítomni. Asi nejpůsobivější je moment, kdy nejstarším hochům vysvětluje pojem „autorita“. Tu mají rodiče, neboť jsou autory svých dětí... Právě výkon „autorských práv“, tedy formování dětí k velmi specifickému životnímu stylu, je základní, soustavně a naléhavě ohledávané téma snímku. A výpověď dokumentu je nakonec poměrně jednoznačná, byť tu nedochází k žádnému přímému obvinění nebo konfrontaci. Nevyřčen prochází celým dokumentem stále intenzivněji ještě jeden pojem související s autoritou. Je to autoritářství, jehož výmluvnou studií film ve skutečnosti je.