Hrdinka filmu Mallory se až porodu syna dokázala vymanit z drogové závislosti. Zvládla i období, kdy se ocitla s dítětem na ulici a žila jako bezdomovec. Dnes Mallory studuje na střední odborné škole obor Sociální činnost a své uplatnění nakonec nalezla v pomoci těm, jejichž životy zná nejlépe – lidem na okraji společnosti. Její složitou cestu k běžnému životu popisuje film Heleny Třeštíkové, který bude v kinech k vidění od 23. července.
Hrdinka filmu Mallory překonala drogovou závislost. Dnes sama pomáhá jiným.
Dokument se netýká jen samotné hlavní hrdinky, ale skrze ní zobrazuje i společenská témata jako je dostupnost sociálního bydlení, prevence proti drogám, ale také resocializace lidí, kteří se snaží získat nové postavení ve společnosti. V rámci uvedení filmu v kinech jsou naplánovány školní projekce s diskusemi, na kterých se bude podílet nezisková organizace Sananim, poskytovatel sociálních služeb Asistence a Platforma pro sociální bydlení.
Lidovky.cz: Jak jste na Mallory přišla, a čím vás zaujala, že jste si ji vybrala do samostatného filmu?
Helena Třeštíková: S Mallory jsem se poprvé setkala v roce 2002. Tehdy jsem se zapojila do cyklu filmů o drogách „Když musíš tak musíš“ a mé téma bylo „Ženy a drogy“. Odborná poradkyně ze Sananimu paní doktorka Ilona Preslová chtěla, aby ve filmu byl příklad ženy, která přestala fetovat po narození dítěte, a dala mi kontakt na Mallory. Ta v té době bydlela s ročním synem Kryštofem v chráněném bydlení Sananimu. Po prvním kontaktu mi bylo jasné, že to je skvělý tip. Mallory byla bezprostřední a upřímná.
Lidovky.cz: Co byl hlavní problém Mallory? A jak se jí podle vás podařilo s ním vypořádat?
Mallory byla víc než patnáct let závislá na drogách. Po porodu syna s nimi definitivně skončila. A i o tom, že takové rozhodnutí není jednoduché a vyžaduje i dál velkou sílu, je náš film.
Lidovky.cz: Vaše hrdinka měla při shánění bytu problémy s úřady, jak to na vás působilo? Jsou úředníci stále rigidní, nebo se snaží přistupovat ke klientům lidsky, a třeba i za rámec svých povinností?
Byla jsem překvapená jak je jednání na úřadech úmorné, zdlouhavé a málo produktivní.
Lidovky.cz: Toto se asi netýká jen Mallory, ale obecně vašeho vztahu k pozorovaným a natáčeným „objektům“: jde o živé lidi, které sledujete dlouho a jistě si k nim vytvoříte vztah a oni k vám - jak řešíte dilema, kdy ještě zůstat v roli pozorovatele, a kdy zasáhnout, pomoci?
To je velký dokumentaristický problém. Vždycky se snažím pomáhat v rámci svých možností. Myslím, že v příběhu Mallory se leccos podařilo.
  |
Lidovky.cz: A konkrétně - jaké to pro vás bylo, sledovat problémy Mallory a jejího syna, z vašeho pohledu nejen jako dokumentaristky, ale jako ženy a matky?
Vždycky se utěšuju tím, že zveřejněním příběhů, které sledujeme, můžeme pomoci nejen našim protagonistům, ale třeba i dalším lidem s podobnými problémy.
Lidovky.cz: Film je podle anotace i o tom, že každý má šanci změnit svůj život. Teoreticky tu šanci asi každý má, ne každý ji ale dokáže proměnit. Například váš dřívější hrdina René byl recidivistou navždy. Mallory se nastartovat nový život podařilo, ale trvalo to dlouho. V čem podle vás je ten rozdíl, že někomu se to podaří, jinému ne? Je to otázka osobního odhodlání, štětí, náhody, okolností...?
Vše, co uvádíte – osobní odhodlání, štěstí, náhoda – hraje roli. Já věřím, že tu možnost má každý. Na příklad právě René, o kterém se zmiňujete, se od období, ve kterém končil náš společný film, hodně změnil. Podle všech zpráv, které mám, žije na svobodě a celkem spořádaně a šťastně.
