Jako každý velký spisovatel je Vaculík tvůrce svého vlastního univerza, svého osobního vesmíru. Nebo méně pateticky: souboru pojmů, které s ním má člověk spojené. Podle abecedy třeba tyto...
Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor Lidových novin |
Alkohol - Nijak významná věc ve Vaculíkově díle ani v životě. Tím se značně odlišuje od spisovatelského normálu, kde pití jest rozšířeno kvůli inspiraci a romantické sebedestrukci. To Vaculík, jenž je bytostně protikladem bohéma, nikdy nepotřeboval. Ne že by se jednalo o abstinenta, ale pije zdravě jako normální člověk, který ráno jde do práce a nesmí kazit dojem: třeba inženýr nebo ředitel školy. Pivo vypije v létě kvůli žízni nebo po obědě, slivovici si nechá nalít, protože je z Valašska, víno pije s ženami. „V restauraci Beograd ještě dvě deci červeného vína. Byl jsem trošku omámený a předvánočně rozmačkaný.“ (Jak se dělá chlapec).
Brumov - Malé město v okrese Zlín, spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak už jen rodák Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Nachází se úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, v Sekyře. Podobně jako v případě Škvoreckého Kostelce/Náchoda z toho mnozí místní nebyli nadšeni, neboť se poznávali a autora považovali za odrodilce, který je v Praze pomlouvá. Byla pak období, v nichž když tam přijel, raději ho nezdravili. To se přece jen už změnilo. Také už tam tolik nejezdí.
Cilka - čili Cecílie Jílková, Vaculíkova jediná dcera.
Český snář - Vaculíkův stylizovaný deník psaný od 22. ledna 1979 do 2. února 1980, jenž se proměňuje ve velký osudový román. Základní kniha pro poznání tzv. normalizace, a co ta se společností provedla. Paradoxem je, že se v ní až na výjimky vyskytují jen lidé, které nelze počítat do tzv. většinové společnosti, tedy na jedné straně disidenti a na druhé příslušníci StB či jiní paznehti. Je to zpráva z ghetta od člověka, který se do ghetta zahnat nechce nechat. Přitom byl jeho hlavním rabínem.
Demokracie - I když Pavel Kosatík do své knihy Čeští demokraté portrét Ludvíka Vaculíka přirozeně zařadil, ve smyslu „lidovlády“ či „vlády většiny“ Vaculík demokratem není. Své zásadní výhrady k většinově chápanému principu spravování věcí veřejných vyjádřil mnohokrát a různou formou. Například v roce 1988 v textu Čí je svět: „... já se zabývám svou dávnou úvahou, že lidé si nejsou rovni, nemají mít stejná práva a že Evropa by si to měla přiznat a vyvodit z toho důsledek (...). Evropský duch (...) slábne vinou lidí takzvaně normálních a průměrných, jakých je většina.“ V protikladu se sentimentálním pojetím, jež vnímá komunistický režim jako nějaké nezaviněné dopuštění z cizí vůle, Vaculík často opakoval, že vlastně této většině vyhovoval. Když už se poměry natolik pokazily a režimu se nedařilo dávat to, na co od něj byla většina zvyklá, zhroutil se. Většina jej však mohla povalit dřív, kdyby chtěla. Něco takového zřejmě měl v úmyslu Vaculík říci milionům nových demokratů v listopadu 1989 na Letenské pláni, ale protože to organizátoři nejspíše tušili, nepustili ho k mikrofonu. Vymluvili se, že takové věci se hodí spíš pro písemnou formu. Té se od té doby také Vaculík drží. Po listopadu 1989 již proto nevystoupil s žádným politickým projevem. Píše je však pořád. Občas je špatně, povrchně nebo doslovně (ne)pochopen. Často si za to ale může sám.
Erotika - Té části vzdělané a slušné veřejnosti, která měla o Vaculíkovi představu jako o „moudrém, rozšafném panu Vaculíkovi“, mohly mnohé pasáže v jeho knihách Jak se dělá chlapec (1993) a Loučení k panně (2002) způsobit – jak se říká, ale on by to tak nikdy nenapsal – šok. Vyšlo z nich najevo, že Vaculík je pokročilým bigamistou, exhibicionistou, pornografem a „senilním erotomanen“, jak se ještě teď vyjádřila jedna známá žena, která byla požádána o účast v naší anketě, a odmítla. Vše je to pravda. Už v Českém snáři Vaculík ale píše: „Národ ať opustí pohodlnou domněnku, že kdosi jiný představuje jeho ctnosti.“ Vaculík je ale především spisovatel a jako spisovatel má své téma. Jím je zachycení sebe sama uprostřed světa, proti kterému se musí vzepřít, i když po svém. Bez ohledu na následky a „slušné“ normy právě proto nabízí svůj privátní obraz, v jehož „realismu“ ale neví, kam až zajít. Blízkost, v níž svou intimitu nabízí, nemá v literatuře obdoby.
Fotografie - Ve Vaculíkově světě nemůže fotografování chybět. „Dělat fotky“ však neznamená cvakat, nýbrž nalézt čas, klid a soustředění a pak se zavřít se na několik hodin do koupelny se zvětšovákem a tam provádět dnes už zapomenuté alchymistické úkony. Tato činnost má tedy něco společného se zeměměřičstvím nebo jinou technickou znalostí, což Vaculíka přitahuje. Vlastními fotografiemi po svém ilustruje své knihy. Jsou trochu podobné jako jeho texty: výstižné, nejednoznačné a v něčem zneklidňující. Odhalují rády osoby, které do svého psaní a života vtáhne, a také se na nich odhaluje rád i autor, a to doslova. „On když dostane třeba Masarykův řád, vyfotí se nahatej s Masarykovým řádem!“ řekla paní Vaculíková v knižním rozhovoru s Pavlem Kosatíkem. Hypotetická výstava, která by obsáhla tuto vaculíkovskou polohu se vším všudy, by zanechala asi stejný dojem, jako v tomto ohledu zanechávají jeho knihy. Veřejnost seznámila s těmito fotografiemi Státní bezpečnost a časopis Ahoj na sobotu v roce 1977. Nikoli však z důvodů uměleckých.
Naše pohlavní ústrojí patří ženám, píše o MDŽ Ludvík Vaculík |
Genitálie - Chlípna, výhon, amigo, ždímavá semenice... to je jen část pojmenování, jež autor pro ony orgány a jejich činnosti ve svých knihách má a jež se autorovi abecedy vtiskly do paměti (měl si při čtení lépe zaškrtávat). Pohlavní orgány rozhodně Vaculík literárně a esteticky nezanedbává („Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše, papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůno ženino, estetika chlípného...“ – Jak se dělá chlapec). Čtenář může mít pocit, že ví desetkrát víc, než by chtěl a musel vědět. Do Vaculíkova soukromí už nenahlíží klíčovou dírkou, ale jako by seděl u něj u postele a on své konání komentoval. Je to něco na způsob domácího videa, jenže natočeného špičkovým režisérem. Stendhal kdysi napsal, že romanopisec je ten, kdo rozestavuje zrcadla podél cest. Vaculík ta zrcadla nastavil podél pohybů svých beder, přičemž v nich logicky musí také zobrazovat s pronikavou názorností bedra vklíněná. Otázka je, co na to ta cizí bedra a jak souhlasně se k zrcadlům přistavila.
Ludvík Vaculík: Komunismus je bití. Kde se vzalo tolik surovců? |
Humor - Tvrdím, že Vaculík je jedním z nejvtipnějších českých spisovatelů všech dob. Kdo to nepozná, tomu je zbytečné něco vysvětlovat. Většinou vše, co napíše, humor v nějaké podobě obsahuje. Třeba tohle: „Hřbitov je velice pohodlný, třebaže neveliký.“ (Český snář)
Charta 77 - Vaculík podepsal Chartu 77 mezi prvními signatáři, na formulaci úvodního prohlášení se však nepodílel (je to na tom znát) ani nikdy nebyl mluvčím a dělal si v ní především své věci. Řídil samizdatovou edici a tak dále. Byl ale u toho, když 6. ledna 1977 spolu s Václavem Havlem, Zdeňkem Urbánkem a Pavlem Landovským, který řídil, vezli originály Charty do Federálního shromáždění. Dobrodružství vylíčil Pavel Landovský v Soukromé vzpouře: „Když jsem zaparkoval, všimnul jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a četl noviny. Vaculík zahuhlal: ‚Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!‘ Já ještě Vaculíkovi říkám: ‚Támhle vidíš tu volhu!‘ Vaculík se rozčilil a odsekl: ‚To je nějakej strejc, kterej si čte.‘ ‚Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede,‘ povídám, nastartuju a strejc se za náma rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo všechno jasný. Vaculík ale trval na svým a zase říkal: ‚No, to sú eném taková embéčka!‘“
Indiáni - Vaculík byl v dětství členem kmene Delawarů, dokonce jeden čas náčelníkem, jmenoval se Kusketa Quenasquney. Své indiánství prováděl během pasení koz. Vlastnil toulec, šípy, oštěpy, bajonet na zabíjení prasete a skalpovací nůž. Čelenku mu matka jednou hodila do kamen, takže byl bez ní. V Českém snáři je vzpomínka, jak indiánské období skončilo a začalo cosi jako poloviční dospělost. Vaculík se v indiánské výstroji plížil kolem koz, když náhle proti němu stanula babka, která šla nažnout trávu králíkům. Podívala se na něj a on pochopil, že už je na to starý.
  |
Josef - Josef Zeman (1920–1999). Významná reálná postava z Vaculíkových próz a fejetonů. Dalo by se říci: autorovo alter ego a korektiv. Spolu s brumovskou paní učitelkou Svatoňovou (a manželkou Marií) jediná nezpochybnitelná autorita Vaculíkova jinak vždy trochu rozkymáceného světa. Vždy se jmenuje prostě Josef, moc toho nenamluví, ale co řekne, jako by řekl autor sám za sebe. Pokud nejede Vaculík za ním do Bezejovic u Benešova, kde Josef žije na statku, přijíždí on za Vaculíkem do Prahy nebo do Dobřichovic a bývá mu užitečný i přímo materiálně: třeba mu přiveze hnůj, jako ve fejetonu Raději o hnoji (listopad 1981), který byl státními orgány pochopen jako metaforický útok na zřízení. Nebo jdou po městě, nahlížejí do prázdných obchodů a přece jen si občas něco šikovného koupí: třeba „dalekohled monokulár“ v obchodě se sovětským zbožím v Železné ulici (fejeton Konec léta, září 1982). Spolu podnikli v létě 1966 koňmo cestu přes celé Čechy až na Praděd, kam ale nedojeli (Cesta na Praděd, 2005). Josef je rovněž nejmladší Vaculíkův syn, ústřední postava knihy Jak se dělá chlapec.
Kozy - Někteří čtenáři by pod tímto písmenem očekávali heslo komunismus, ale o tom už bylo napsáno leccos (viz autorův fejeton z roku 1989 Komunismus je bití, jenž je asi nejostřejším, co o věci bylo v Čechách napsáno). Vztah ke koze domácí není o nic méně důležitý. Jako čtrnáctiletý napsal „Na pastvě je vždy velká legrace“ (Milí spolužáci. Kniha indiánská, 1995). Kozy byly prvním kolektivem, jenž mu byl svěřen. První sociální a biologická pozorování prováděl též na nich. Skromné, vytrvalé, užitečné a přitom paličaté zvíře mu muselo být blízké podstatou. Zároveň nelze přehlédnout jaksi sublimovanou sexualitu tohoto zvířete, byť se jedná jen o její parciální část (u kozy) či doslovnou (u kozla). Vaculík zvolil kozu za své emblematické či totemové zvíře: viz razítko.
Lidové noviny - Do obnovených a samozřejmě ilegálních Lidových novin napsal první Poslední slovo v listopadu 1987. Jmenovalo se Umlčte je! a navrhuje v něm ukončit irácko-íránskou válku tím, že se o ní nebude psát. Poslední Poslední slovo vyšlo minulý týden a navrhuje v něm několik rozumných, ale nepřijatelných opatření ke zlepšení poměrů. Například že vandal má napravit spáchanou škodu.
Marie - Marie čili Madla čili paní Vaculíková. Manželka, základní kotva Vaculíkova života, svého druhu mučednice, ovšem vědomá. „Já jsem se nerozvedla estébákům na truc,“ řekla jednou autorovi těchto hesel. S Vaculíkem se seznámila po válce ve Zruči nad Sázavou, kde byly znárodněné Baťovy závody. V roce 1949 se za něj provdala, v roce 1950 se přestěhovali do Prahy. Vychovávala dobře tři syny: Martina, Ondřeje a Jana. Její korespondence s Jiří Kolářem se prodalo víc než Vaculíkových knih, jež vydával on tehdy. Čtenářům připadalo, že paní Vaculíková je lepší forma Vaculíka. Nyní, když žijí zase spolu, má „nejklidnější období svého života“ (Hodiny klavíru, 2007). Z rozumných důvodů nikdy nečetla některé jeho knihy.
Náboženství - Respektive Bůh. V úplném závěru Cesty na Praděd se Vaculík zeptá Josefa, který mezitím umřel, co Bůh. Josef mu odpovídá: „Bůh působí na zemi. Tady už nemá co. To je zas pozemská pověra, že život je po smrti. Je na zemi. Země je ten ráj.“ Z církve Vaculík vystoupil v roce 1951 na vojně, což se mu zdálo tehdy správné. Po padesáti letech v Hodinách klavíru napsal, že při psaní Sekyry, tedy v letech šedesátých, mu došlo, že „povýšeně pohrdl prostým odkazem rodičů“. V 90. letech se s tím svěřil páteru Halíkovi, který došel k názoru, že i když nemá pevnou víru, má lítost a pokoru. Napsal pak farnímu úřadu do Brumova. Tím zřejmě byl Vaculík znovu inkorporován do lůna církve. Jako pokání si uložil, že nenechá v Lidových novinách projít žádný útok proti církvi, když na něj bude umět odpovědět. To dělá.
Otec - Návrat k otci, návrat odešlého syna, který je ovšem možné uskutečnit již jen symbolicky, je vlastním dějem Sekyry. Vaculíkův otec je velkolepě tragická postava postupně rozkládající svou mravní sílu ve službě ničivé chiméry. Otec, otcovství jsou základní pojmy Vaculíkova světa. Člověk je tvořen svým otcem a sám tvoří sebe svým otcovstvím. Bez směřování k otcovství nemá smysl ani samotný sexuální vztah, každá vážná láska k němu směřuje (Jak se dělá chlapec), nebo se před ním uzavře (Loučení k panně). Tím pádem nemůže pokračovat ani vztah.
Panna - Máš tedy, panenko, už krásnou piču! – „Udělal sis ji,“ odpověděla prostě. (Loučení k panně).
Román - „Dva romány téměř veliké“, pojmenoval v roce 1968 profesor Václav Černý svou rozsáhlou dvourecenzi Kunderova Žertu a Vaculíkovy Sekyry. Zatímco Kunderu charakterizoval jako teologa, ve Vaculíkovi poznal pan profesor mystika: „Je to vzdálený, ale nepochybný příbuzný křesťanských mystikůmilosti a čistoty. (...) Vaculík je až do hloubi své bytosti proniknut pocitem patetické povahy věcí. (...) V jeho lidské lásce, jako kvalitu zvlášť vroucnou, tušíš nesmírnou cudnost.“ Ehm... Otázka je, co by Václav Černý (1905–1987), kterého pak Vaculík potkával u Kolářova stolu ve Slavii a jehož dýmající portrét zařadil do Českého snáře, řekl na pozdější tvorbu. Po Černého smrti však mohl psát Vaculík v jistém smyslu „svobodněji“, což možná souviselo. Romány Žert a Sekyra byly a jsou i dnes vnímány jako emblémy literaturou drženého a literáty prokopávaného „obrodného procesu“. To tehdy vadilo kritikovi Tváře Janu Lopatkovi, který je nazval „romány speciálních funkcí“, jako výtvory, které do umělecky stylizované formy převádějí publicistická témata dne. Čtenář to může po čtyřiceti letech posoudit již poněkud méně zatíženě. Žert si prý Vaculík přečetl až před pár lety, protože tehdy byl trochu dotčen tím, jak jsou spolu autoři dáváni dohromady. Uznal, že je to dobrý román.
Satjágraha - Princip nenásilného odporu, který hlásal a uplatňoval Mahátma Gándhí. Jím se Vaculík řídil a na něj myslel, když psal v červnu 1968 manifest Dva tisíce slov. Jeho součástí například byla gándhíovská výzva k zakládání sbírek na dary pro funkcionáře, aby šli do důchodu. Jisté gándhíovské rysy by se však při bližším zkoumání daly nalézt na celém Vaculíkově působení, například v názoru na soběstačnost a oblékání.
Tata - U Vaculíků doma se tak říká panu Vaculíkovi. Říkají mu tak synové i paní Vaculíková, což se dřív mezi manžely dělávalo normálně. Je to samozřejmě moravská varianta obecně českého táta, ale v pražském prostředí to dostává jaksi patriarchálnější podobu. Rovněž T. G. Masarykovi se doma říkalo tata.
Ulánbátar, Utah, Uganda, USA - Místa, kde Vaculík nikdy nebyl, čehož zřejmě nelituje. Jinak Vaculík cestoval docela rád, v časech, kdy neměl pas, ale zase volno, po zavřené vlasti, o čemž pak i psal. Jako jeden z posledních spisovatelů ovládá umění popisu krajiny.
Václav - Václav Havel, respektive pan Václav, jak mu říká a jak o něm píše o deset let starší Vaculík. Vykají si a udržují mezi sebou uctivou distanc, vědomi si věcí společných i zcela rozdílných (například původ). Polemicky se střetli snad jen jednou: ve věci Vaculíkovy stati Poznámky o statečnosti z roku 1978. Doporučoval tam, aby lidé jednali účelně tak, aby se nedali zavřít. Václav Havel mu odpověděl dosti rozhodně, mimo jiné napsal: „Do vězení nikdo nechce.“ V gratulaci k Havlovým šedesátinám se Vaculík pozastavil nad jedinou věcí, se kterou není u pana Václava srovnán: že neměl děcko.
Xenka - postava z knihy Jak se dělá chlapec. V reálném životě spisovatelka Lenka Procházková, matka dvou Vaculíkových dětí. Též ona zobrazila jejich vztah v několika knihách. Jev, kdy si autoři navzájem čtou knihy, v nichž se navzájem informují o tom, co druhý dělá a jak ho vidí, přičemž tím mezi nimi vzniká značné napětí, dovedla nejdál právě tato spisovatelská a partnerská dvojice.
Zpěv - Vaculík zpívá rád a dobře. Zásadně však písně, které mu za to stojí. Čerpá především z lidového repertoáru, který mu však nestačí, proto si některé písně sám upravuje, dodělává a vylepšuje. V Hodině klavíru, kde hudební výuka tvoří rámec líčení, uvažuje, čím by byl, kdyby nebyl spisovatelem. Jedna z vážných možností je, že by byl hudebním skladatelem. Jinde však o svém hudebním nadání mluví spíše skepticky: nahrál si na magnetofon svou hru na housle, takže na ně přestal nějakou dobu hrát. Paní Vaculíková říká, že jí svým zpěvem jde často na nervy, neboť jakmile vstane, hned zpívá.
Ženy - „Zajímavé ženy se objeví snáz, když člověk vyřadí džínačky.“
