Lidovky.cz

Nechtěli jsme si hrát na vojáky, říká autorka Dovolené v Protektorátu

Kultura

  10:00
PRAHA - Hladinu domácí, ale i celosvětové mediální scény rozvířil seriál České televize Dovolená v Protektorátu, který poslal jednu českou rodinu „zpět časem“, aby si vyzkoušela to, co lidé prožívali v Protektorátu Čechy a Morava v době druhé světové války. „Chtěli jsme ukázat atmosféru té doby,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz autorka projektu režisérka Zora Cejnková.

Režisérka Zora Cejnková s Janem Dočekalem (uprostřed) a Miloslavem Lustykem, členy rodiny, která se účastnila televizního experimentu. foto: ČT

Lidovky.cz: Na začátku projektu, ještě před vysíláním, se vyrojila spousta negativních komentářů reagujících na téma celého pořadu. Tedy jak je možné spojit život v protektorátu, potažmo holocaust, se zábavným televizním formátem?
Ten projekt byl z mé strany od začátku koncipovaný spíš jako zábavně vzdělávací pořad. Já jsem nikdy neřekla, že by mělo jít o reality show. Je to nový typ cross žánru, založený na principech jako je living theatre, situation drama či docu reality. Lidem se v něm říká informace způsobem, který je pro ně emočně silnější než dokumentární film.

Nová reality show České televize Dovolená v protektorátu
Dovolená v Protektorátu.

Lidovky.cz: Myslím, že nejde ani tolik o přesné stanovení žánru, ale vůbec o spojení protektorátního tématu s hrou. Vám tohle spojení nepřišlo nějak zvláštní?
Není to zábavná forma jako třeba show Karla Šípa. Nic proti Karlovi Šípovi, uvádím to jako příklad zábavného pořadu. Já jsem to chtěla udělat tak, abychom si o tom jen nevyprávěli, jako je to třeba v dokumentu. Vycházela jsem ze vzpomínek vlastní rodiny, to byla moje prvotní inspirace. Chtěla jsem, aby to seriálová rodina sama svým způsobem prožila, aby si vyzkoušeli na vlastní kůži, co naše babičky a dědečci museli prožívat. I takové drobnosti, jako jak si obstarat jídlo, jak vyjít s přídělovými lístky, jak přežít v „komfortu“ 40. let 20. století. Protože osobní prožitek je vždycky nejsilnější. Televize je v tomto směru ideální médium, které vám emoce zprostředkuje naprosto nejlépe. Byla jsem si vědoma, že to někdo nepochopí a bude se tomu divit. Ale mě to přišlo naprosto přirozené, ukázat tu dobu takovým způsobem. Nemyslím si, že válečná doba se v literatuře vždycky ukazuje jako ten „nejtěžší kousek“. Je řada skvělých komediálních seriálů, knih, o kterých by jistě nikdo neřekl, že dehonestují válku.

Lidovky.cz: Tady do toho ale zasahuje ten herní prvek a živí lidé, které posíláte prožívat něco extrémního, co by normálně neprožili. Emoce v protektorátu asi byly hodně tísnivé, chtěla jste opravdu rodinu dostat do takového psychického stavu, v jaké byli lidé za protektorátu?
Je to určitá výzva. Myslím si, že to velká část diváků přijímá. Mám neskutečné množství pozitivních ohlasů. Pak je samozřejmě určitá skupina velice vyhraněných negativních ohlasů. Ale to je asi vždycky, když děláte něco, co není obvyklé. Někdy to prostě nechtějí pochopit, nejsou na to zvyklí. Ale to je jejich právo, ať se nekoukají!

Režisérka Zora Cejnková (vpravo) se spolurežiséry projektu Janou Rezkovou ml. a Janem Bělohlavým.

Lidovky.cz: Upřímně řečeno, mně realita jednotlivých dílů přišla malinko bezzubá. Nekoná se tam žádná velká provokace, velké emoce, je to skoro až selanka. Rodina jistě řeší nějaké problémy, ale mám pocit, že to nepůsobí úplně živě.
Já myslím, že to působí živě až moc. Vy to tak třeba nevnímáte, ale řada lidí mi psala, že plakali, že je to sebralo. Ta rodina je izolovaná už po několik dílů, a skutečně to na ně dopadá. Jsou to silní jedinci, které jsme vybrali na základě rad psychologů, a zároveň rodina, která je schopna fungovat jako tým. Velmi to prožívají, i když samozřejmě neříkají „Ježišmarjá, mě se to dotýká“, ale to jistě nečekáte. Je to mnohdy velice subtilní. My si nehrajeme na válku, ale navozujeme určité situace, které se skutečně stávaly. Nejsou to žádné pohádky, ale věci z kronik, doložené historiky. Chtěli jsme ukázat kontrast mezi tím, jak žijeme a vnímáme věci jako osobní svoboda nebo právo se vyjádřit my ve svobodné době, a jak to vnímali lidé tehdy, za nacistického režimu.

Lidovky.cz: Říkáte, že se do toho psychicky rodina dostala, hodně to prožívali. Přemýšleli jste při přípravě třeba také nad tím, jak to může poznamenat nejmladšího chlapce, který tam hraje? Dva měsíce izolace, život pod tlakem...
Ono to udělalo s každým něco.

Lidovky.cz: Ale u dítěte je to něco jiného než u dospělého. Dospělí do toho šli dobrovolně, dítě šlo s rodinou.
Já myslím, že až Dočekalovi-Lustykovi budou moci, oni vám řeknou sami.

Lidovky.cz: Takže tu zodpovědnost jste nechali na rodičích?
Oni šli do toho projektu dobrovolně, my jsme na castingu nikomu neříkali, že to bude legrace.

Lidovky.cz: Co jste jim říkali?
Že to bude těžké a s dovolenou to nebude mít nic společného. Ale neříkali jsme jim, že půjde právě o tohle historické období. Nechtěli jsme, aby se příliš připravili. A myslím, že právě ty tři generace ukazují velice dobře rozdílný generační postoj. Prarodiče jsou v tom nejvíc namočení, protože si pamatují válku. Některé věci člověk není schopný zapomenout ani za sedmdesát let. Prostřední generaci řada věcí byla známá, ale velmi vzdáleně, no a pro tu nejmladší to bylo něco naprosto neznámého. Ale myslím, že tuhle otázku byste opravdu měla položit rodině. Nemůžu a ani nechci mluvit za ně.

Dovolená v Protektorátu: zatemňování oken na rozkaz gestapa.

Lidovky.cz: Když mluvíme o jejich prožívání a o emocích, v seriálu je zajímavý prvek v podobě komentářů, které jednotliví členové rodiny pronášejí na kameru. Právě tam jsou hodně vidět rozdíly mezi nimi – babička vypadá, že to opravdu prožívá, zatímco třeba matka to vnímá hodně s odstupem.
Oni si pochopitelně všichni hodně uvědomují ten odstup. Opravdu nevěří tomu, že žijí v roce 1939. Ale o to vůbec nešlo, my si nehrajeme na vojáčky.

Lidovky.cz: Ale je to svým způsobem hra – oni předstírají, že jsou v těch situacích.
Četla jste někdy o Standforském experimentu?

Lidovky.cz: Ano, ale to s tím nemá podle mě nic společného. (Experiment provedený v roce 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem spočíval v uzavření určitého počtu dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců a sledování jejich chování. Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu. Pozn. red. )

Tady to nevypadá, že by došlo k nějakému konfliktu.
Ale my jsme nechtěli konflikt v rodině, o to vůbec nešlo.

Lidovky.cz: Dobře, a proč mluvíte o Standfordském experimentu v této souvislosti?
Protože tam se ti lidé opravdu přenesli do daných pozic, mysleli si, že jsou bachaři a mají právo rozhodovat o tom, jestli někoho zbijí, nebo ne.

Lidovky.cz: To se myslím právě v seriálu neděje. Už když vidíme ty komentáře, ve kterých si všichni jasně uvědomují ten odstup. Je to úplně jiná situace.
Je a není. Na váš názor máte samozřejmě právo. Ale oni prožívají situace, které nastanou, velmi intenzivně. Byli sami velice překvapení, jako moc se do toho dostali. Když jsme pak dotáčeli ty zmiňované rozhovory, tak už na to koukali s nadhledem. A hodnotili, co udělali, jestli by to udělali ve skutečnosti, nebo ne. Ale i to je účelem tohoto projektu – ukázat obrovské rozdíly mezi tehdejší dobou a dneškem. Mezi věcmi, které jsou pro nás samozřejmé, a tím, co bylo tehdy. Ukázat atmosféru té doby, zrůdnost režimu, okleštěnost, neskutečnou nesvobodu. Ale my samozřejmě nedokážeme ani nechceme simulovat strach o život. Ostatně z rešerše, kterou jsem si dělala mezi pamětníky, vyplývá, že každý si protektorát pamatuje malinko jinak. Vždyť lidi v té době chodili do kina, rodily se děti, točily se filmy. Ale tím nechci tu dobu zlehčovat. My ukazujeme, jaké to tehdy bylo pro běžného člověka.

Aktéři docu reality Dovolená v Protektorátu - Dočekalovi-Lustykovi.

Lidovky.cz: Co říkáte reakcím zahraničních médií, která se o pořad zajímala?
Myslím, že se reakce dělily na dvě skupiny. Nejprve se vyrojila veliká vlna před začátkem vysílání, kdy to ještě nikdo nemohl vidět. A to byly úplné nesmysly. Tam se ozývaly volání jako Velký bratr, příště z Osvětimi, nebo že dehonestujeme památku obětí nacismu. Rozvířily to tři maily, které přišly na adresu České televize. Ale přišlo i dalších padesát příznivých mailů, jejich autoři se na projekt těšili. A pak někdo z bulvárních medií vytáhl ty tři negativní reakce, rozletělo se po to světě, kdekdo se toho chytil a psaly se úplné nesmysly. Na základě toho se začala ozývat i státní média, holandský rozhlas R1, potom BBC World Radio Service, americká ABC News, deníky Le Figaro, Le Monde, The Guardian, německé televize ZDF, rakouská ORF, agentura Reuters, AP, jako třešnička na dortu titulní strana The New York Times... Čím déle se to vysílá, tím více se setkávám se vstřícnějším přístupem. Takže já to hodnotím pozitivně. Díky té původně rozšířené mylné informaci o reality show a tak dále, to začalo rezonovat, pak média zjistila, že je situace poněkud jiná, a i reakce byly jiné. Jsem ráda, protože si myslím, že každá informace o temné době Protektorátu Čechy a Morava, která je trochu kvalitní a na základě faktů, nemůže uškodit. A myslím si, že každý má právo na svůj názor, pokud se ten pořad někomu nelíbí, má na to právo.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.