Madonna, jak ji neznáte. Bohémové z East Village na fotkách Amy Arbusové

Newyorská rodačka Amy Arbusová (* 1954) mezi roky 1980 a 1990 zachycovala nositele trendů (vychytané týpky, řekli bychom dnes) pro svou módní rubriku On the Street ve zdarma rozdávaném týdeníku Village Voice.

„Jako dítě jsem byla velmi nesmělá. Když jsem objevila fotoaparát, stal se pro mě omluvou a záminkou k tomu, dívat se na lidi, jak dlouho jsem chtěla,“ uvádí autorka v textu umístěném v pražské výstavní síni. „Vždycky mě nesmírně zajímalo lidské chování. Nikdy mě nepřestane udivovat. Focení pro Village Voice byl pro mě způsob, jak překonat vlastní plachost.“

Za to desetiletí vznikla více než půltisícovka černobílých fotek exponovaných v exteriérech, snímaných na kinofilm, velmi jednoduše, přímočaře. „Protože jsem fotila ve městě, které je kvůli vysokým budovám osvětleno téměř výhradně shora, a s lidmi často oblečenými v černé, osvojila jsem si práci s externím bleskem. Mé objekty pak vypadaly, jako kdyby vystupovaly z pozadí, a detaily ve stínech byly patrné i po otištění v novinách. Fotila jsem také z podhledu, takže mé modely vypadaly jako superhrdinové,“ vysvětluje fotografka volbu technických prostředků a úhly pohledu.¨

Obrazy z jiné epochy

Pouliční portréty ze souboru On the Street jsou tedy staré plus minus třicet let. Nacházíme se nyní v úplně jiné zobrazovací epoše. Digitální filtrace, filtrace v nejobecnějším možném smyslu, se může k té nekomplikovanosti reprezentované soubory Amy Arbusová propracovat jen skrze simulace a může být vnímána už pouze coby retro koncept, hraní si na cosi.

Amy Arbus: On the Street 1980–1990

Sotva si už totiž dokážeme představit, že by něco tak barevného a extravagantního, jako jsou cool módní velkoměstské trendy, bylo nyní publiku zprostředkováváno vizuálně „úplně obyčejnými“ nebarevnými fotkami, pouličními záběry na rozhraní klasického černobílého dokumentu, jehož kořeny sahají až k humanistické poválečné fotografii. Příznačně a adekvátně mají Arbusové galerijní zvětšeniny jejích časopiseckých zpráv z módního terénu East Village komorní formát, typický právě pro prezentaci humanistických dokumentů.

Amy Arbus

Nedlouho před svou předčasnou smrtí (zastřelen byl 8. 12. 1980) John Lennon prohlásil, že „sedmdesátá léta za moc nestála, tak proč by ta osmdesátá neměla být lepší“. Z odstupu vlastně ani moc nevíme – když nebudeme ulpívat na tuzemské normalizační optice, nýbrž vezmeme v potaz hledisko globálněji kulturní – zda byla osmdesátá léta lepší. Každopádně byla jiná. Trendy se diverzifikovaly, působilo více subkultur, do sebe zavinutých komunit. V reaganovské Americe nastoupil historicky bezprecedentní konzum zbavený vizí a iluzí o spravedlivějším či nenásilném světě. Hranice možného se posunuly v mnoha ohledech. Amerika jela, šlápla na plyn. Liberalismus bez zábran, politická a kulturní korektnost zatím v plenkách. Ve fotkách Amy Arbusové ta energie pulzuje.

Ve stínu věhlasné matky

Když listujeme internetovým portfoliem Amy Arbusové (www.amyarbus.com), uzříme, že autorka svůj rukopis – při srovnání s On the Street – proměnila jen decentně, že se výrazově pohybuje na již dobytém území. Například její (tu černobílé, tu barevné) portréty herců, evidentně rovněž zakázka, stojí na obdobném direktním zpodobnění, jsou technicky preciznější než On the Street, avšak výsledek je poměrně konvenční, zaměnitelný. Vyprchala zvídavost, zmizelo průzkumnictví.

Diane Arbus: Autoportrét se starší dcerou Doon, 1945

V oddíle z minulé dekády Rites and Rituals (Obřady a rituály) umělkyně nezapře svou matku. Tady se tematicky i vizuálně již „provalilo“, že je obrovsky obtížné zcela se vysvobodit z vlivu někoho tak monstrózního, jako byla Diana Arbusová (1923–1971), věhlasná fotografka, jejíž portréty Američanů složily galerii abnormalit, smutku, vyšinutosti, panoptikálnosti. Matka spáchala v osmačtyřiceti letech sebevraždu.

Dceři se lidsky daří o poznání lépe, přijela na vernisáž své pražské prezentace a byla hostem ve vysílání České televize. Tematická a vizuální odvozenost cyklu Rites and Ritualsod díla matky Diany Arbusové je zřetelná, jenže výsledek krotký, hodný, ohleduplný. Ve světle toho je pražská dramaturgická volba sázející na On the Street správná.