Plyne jako pásmo syrové poezie, ve které se hlásí politická témata, prozařuje ho decentní elektronický pop a jeho naléhavosti přidává temný noise. Otázky pokládané něžným zpěvem přecházejícím v bolestivý jekot a někdy zas recitací směřují ke společnosti, kde si kluci pořád hrají s autíčky a dívky s panenkami. Kde standard krásy určují módní časopisy a tělo se prodává jako produkt. Kde může být jedněm povoleno, co je druhým odpíráno jenom na základě jejich pohlaví, které vytyčuje pomyslné bariéry. Hvalová, která snese srovnání třeba s islandskou hvězdou avantgardního popu Björk, je chce bořit.
Dnes pětatřicetiletá zpěvačka vyrůstala v prostředí, kde ji na jedné straně obklopovala norská příroda, na té druhé ale vynucovaná víra, která jí ubírala prostor. Vychovávali ji ateističtí rodiče, ve škole slýchala, že za své bezvěrectví půjde do pekla. Konzervativní prostředí, pro něž byla některá témata, jako sex, jednoduše tabu, ji nakonec přivedlo – k metalu. Což byla její přirozená odpověď na chození do kostela. Předtím utekla do Melbourne, kde studovala kreativní psaní a zapojila se do rozmanité hudební scény. Tahle stísněnost, kterou v sobě nese už od dětství, se odráží i na novém albu, když zpívá: „Nebe, promiň. Já chci cítit.“Vhudbě našla dříve postrádanou svobodu.
Malá revoluce na BBC Možná to vyzní jako zbytečné klišé. Ne však, když zvážíme, že i programoví ředitelé britské veřejnoprávní stanice BBC po dlouhém rozhodování odvysílali její píseň, Take Care of Yourself, kde zazní slovo „k..da“. Fakt, že až pornografické obrazy jako vystřižené z filmu Larse von Triera zazněly na vlnách BBC bez cenzury, je pro Hvalovou malou revolucí. Sexualita je něco, co tady prostě je. Jako kuchyň, jak ironicky poznamenala v jednom z rozhovorů.
Někdejší nezávislé publicistce Hval, jež má za sebou novelu Perlový pivovar, bohatý a výrazný slovník neschází. Písně se dají číst jako krátké eseje, svou syrovostí a rozhledem provokují. Jenny kritizuje Západ, náboženství nebo to, jak jsou ženy zobrazovány v lidové kultuře. Poslednímu zmíněnému tématu věnovala desku Viscera, jíž v roce 2011 debutovala pod svým vlastním jménem, odhodila tak pseudonym Rockettothesky. Koneckonců, pravé příjmení má pěkné: „hval“ znamená velryba. O své muzice přemýšlí v obrazech, které se střídají jako na plátně při sledování filmového snímku. Pro její předchozí album, Innocence is Kinky (Nevinnost je úchylná), kde zkoumala soukromí v internetové době popírající intimitu, byla inspirací němá Dreyerova klasika Utrpení panny Orleánské.
Tentokrát Hval uvízla v hlavě Persona Ingmara Bergmana, kterou viděla nejméně dvacetkrát. K Personě ji přivedl norský noiseový hudebník Lasse Marhaug a na album jako producent vnesl oproti jejím dřívějším nahrávkám více hlukových črt. Pro ty má cit další veterán, perkusista Thor Harris z kultovních Swans, který se ke Hvalové přidal jako další. Nahrávku pak kromě harfy zjemňuje pianista Oystein Moen, člen norských jazzových experimentátorů Jagga Jazzist. Společně připravili vzrušující hudební procházku s nečekanými odbočkami – od téměř hiphopových beatů přes smyčcové pasáže k popové dynamice.
Jenny Hval: Apocalypse, girl.Sacred Bones 2015. |
Struktura alba Apocalypse, girl pak ne náhodou připomíná introspektivní film plný vnitřních monologů, jejichž prostřednictvím se dozvídáme o hlavní postavě. Ta si s sebou veze z Norska do Ameriky, kam cestuje k vlivnému vydavatelství Sacred Bones, pochyby o postavení umělce i o velké zemi plné neznámých. Mluví o své minulosti a uvažuje o současnosti, kde pohlaví nemá být překážkou ani výhodou. Musíme jí naslouchat pozorně – Jenny Hval tiše posouvá hranice popu svázaného osvědčenými postupy, ostatně tak jako to kdysi dělala Björk. Evidentní mezinárodní ohlas jejích posledních dvou alb ukazuje, že na tuhle troufalost dost lidí čekalo.
