Lidé si sami vybrali a určili, co je kasaštyk, případně takzvaná kvalitní literatura. Jistě z toho bylo mnoho autorů zklamaných. Ale také bylo plno autorů šťastných, že se po letech jejich texty vůbec dočkaly vydání.
Možnost vydávat a také možnost nabídnout text řadě nakladatelů byly hlavní devízou. Pochopitelně si ale většina autorů ve skrytu duše před vydáním představovala, že počet jejich prodaných knih bude mít více nul, než nakonec měl.
30 řečníků, 12 hodin literatury. V Praze se koná první polistopadový Sjezd spisovatelů |
A přestože bylo pořád fajn, že lze vydávat cokoliv či leccos, tahle frustrace se v literátech během let usazovala. A usazovala se v nich i tichá naštvanost na to, že podlehli své ješitnosti či prostému dojetí, že o ně někdo stojí, a někdy jeli na nějaké autorské čtení, aniž jim pak za to místní pořadatel dal byť zlámanou grešli. Bylo to často jen za mdlý potlesk.
Řadě z těchto „veteránů“ teď kápla do noty Asociace spisovatelů, kterou nedávno založila mladší generace literárně činných lidí. Kápla do noty proto, že řekla, že se musí tyto finanční nedorazy odstranit. Prý už nikdo nebude jezdit na čtení zdarma – a kdo koho nutil? A prý je třeba oddělit literární amatéry od profesionálů a zajistit jim něco jako průměrný plat. Což když pronáší třeba člověk, který jednou za deset let vydá podprůměrnou básnickou sbírku, zní poněkud zvláštně.
A prvotní reakce, kterou toto vykloubené myšlení vyvolá, zní pak ještě zvláštněji: Kdyby aspoň vydal těch sbírek víc… Jenže k čemu více podprůměrných sbírek? Naopak by se chtělo říci: pokud tito literáti volají po finanční podpoře spisovatelů od státu, potom ať někteří dostávají tuto finanční podporu i s tou podmínkou, že naopak svá díla publikovat nebudou. Protože to je přece taky kultivace české literatury.
Nespokojení spisovatelé založili Asociaci. Magnuskův Svaz je nefunční, říkají |
Asociace spisovatelů vznikla hlavně díky generaci literátů, která se dá opravdu označit za mladší. Nicméně už i tito lidé jsou dost staří a zkušení na to, aby pocítili tu smutnou jistotu, že závratně větších prodejů, a tedy hromady peněz a slávy, nedosáhnou. Navíc nejagilnější představitelé Asociace spisovatelů by se dali charakterizovat parafrází názvu jedné kapitoly ze Saroyanova Dobrodružství Wesleyho Jacksona – působí totiž především jako ti, kteří jsou mylně pokládáni za spisovatele těmi, kteří se mylně pokládají za spisovatele.
Budiž pro úplnost dodáno, že za výsostného kritika je dnes zas pro změnu považován už i jen ten, kdo má zkrátka energii českou literaturu vůbec souvisleji sledovat; moc takových ochotníků totiž není, a navíc často vyčerpaní a znudění odpadají.
Celý esej si přečtěte v sobotní příloze LN Orientace.
