Jedním z center nacistického programu Euthanasie, v jehož rámci byli likvidováni nemocní či jinak „méněcenní“, byla v letech 1940–1945 vídeňská klinika Spiegelgrund. Zde nacističtí lékaři prováděli hrůzné experimenty na dětech – sirotcích, „sociálně nepřizpůsobivých“ či „rasově degenerovaných“. „Ověřovala se životaschopnost takových dětí; byly změřeny, nahlášeny, týrány, mučeny a vražděny. Chorobopisy a úmrtní listy se falšovaly. To se dělo za zády rodičů, kteří byli navíc stavěni do špatného světla, “ píše Steve Sem-Sandberg ve svém románu Vyvolení.
Stejně jako v předchozím díle Chudí v Lodži vychází z dokumentů, avšak nejde mu ani tak o fakta, spíše o prožití historické skutečnosti, jak takový autoritativní systém funguje. V očekávání smrti byly děti podrobovány nepředstavitelné krutosti a ponižování ze strany ošetřovatelek a lékařů, staly se obětí byrokracie a kariérismu lékařů.
A jak knihu vyhrát? Stačí odpovědět na jednoduchou otázku: Kdy navštívil spisovatel Steve Sem-Sandberg Prahu? Své odpovědi posílejte do středy 21. října.
Ukázka z knihy
Na samém vrcholku hory Gallitzinberg stojí strážní andělé dětí ve Spiegelgrundu. Je jich nespočet stejně jako dětí a drží se navzájem kolem ramen jako fotbalisti, tak těsně vedle sebe, že mezi nimi nikdo neprojde. Andělé strážní je mají ochránit před útokem Mongolů, vysvětluje sestra Mutschová a pro názornost si oběma ukazováky roztáhne koutky vypoulených očí, předkloní se a vycení zuby v děsivém šklebu. Mongolové jsou jako bolševici, říká. Žerou děti. Proto musí
v ložnici, kde děti spí, stále svítit noční lampička se slabým namodralým světlem. Protože kdyby je Mongolové přepadli, musí sestry stihnout všechny děti odvést do krytu a dveře musí být stále zamčené, aby se tam žádný Mongol nedostal. Julius Becker andělům na hoře nevěří a z pochopitelných důvodů nevěří ani povídačkám o Mongolech. Ale věří v tohle podivuhodné namodralé andělské světlo, světýlko, které každou noc zvedá bíle nalakované pelesti postelí a noční stolky z pevné polohy na podlaze a u stěn a nechá je volně se vznášet ve tmě.
I téhle noci se všechny děti vznášejí. Bezmocně zavěšené do svých snů jako do velkých bílých zámotků. V jednom z těchto zámotků bere Julius Becker zvolna do ruky nůžky, které ukradl v sesterně. Poté se bude právě o těchto nůžkách mluvit. Jak se dostaly Juliovi do ruky? Všechno náčiní, kterým by si děti mohly ublížit, se musí zamykat dom skříněk určených k tomuto účelu nebo do prostoru, k němuž má klíč pouze paní Rohrbachová nebo jí pověřený personál. A pokud se klíč ztratí nebo se objeví podezření, že se dostal do nepatřičných rukou, musí být ztráta okamžitě nahlášena. Taková ztráta ale nikdy nahlášena nebyla. Klíče v nepravých rukou nikdo nikdy neviděl. Ani nůžky nepostrádal. Ale na druhé straně je už dávno známo, že Julius Becker má ve zvyku svévolně slídit ve skříních a šuplatech. To dosvědčilo hodně dětí. Jednou ráno byl přistižen, jak se snaží pod postel schovat sbírku v podstatě směšných, nicméně proti předpisům pořízených písemných cvičení. Lstivost a prohnanost nejsou zjevně tomuto dítěti nijak cizí. Proč by tedy nebyl schopen se potají zmocnit nůžek?
Steve Sem-SandbergŠvédský spisovatel, novinář a kritik Steve Sem-Sandberg (*1958 v Oslo) pracoval v devadesátých letech jako středoevropský reportér listu Svenska Dagbladet. Je autorem ceněné románové trilogie na téma tří ženských osudů – Theres (1996) o Ulrike Meinhofové, Příměrem pouhým je pozemské dění (1999) o Lou Andreas-Salomé a Ravensbrück (2003, č. Paseka 2012) o Mileně Jesenské. České prostředí přivedlo autora ke středoevropské kultuře jako takové. Autor se v době svého pražského pobytu zajímal o osud Židů, kteří zde před druhou světovou válkou žili, a zjistil, že cesta řady z nich ke smutnému konci nevedla přes Terezín, ale přes polské město Lodž. Spisovatel se do Lodže vypravil a jeho zážitek byl tak mocný, že o dalším tématu bylo rozhodnuto. Zrodili se Chudí v Lodži, obsáhlý román, který od roku 2009 (česky 2011) obletěl celý svět, stanul na předních místech žebříčků a vynesl autorovi druhou nominaci na Cenu Severské rady a švédskou Augustovu cenu. |
V Juliových očích vypadají nůžky úplně jinak. Jsou tenké a uzounké, mají dlouhé ostré břity. A jsou teplé na dotek. Každopádně ho hřejí do prstů, když je sevře
v ruce. Teď jsou moje, možná takhle uvažuje. Nebo třeba jinak: teď nemá sestra Mutschová čím otevřít jeho balíček. Nebo se možná nůžek zmocnil, aby se měl čím bránit. Proti ostatním dětem nebo proti sestře Mutschové, která se nad ním v izolaci naklonila a naplila mu do obličeje. Potom se ho zeptala, jak přišel na to, že zrovna on dostane něco navíc, když nikdo jiný nic nedostal, jak mu potom rozpáčila lokty a sevřená kolena, když se snažil chránit své ubohé tělo, a mlátila ho tam, kde to bolelo nejvíc, do bránice, do podbřišku, do kříže, do krku,
do ohryzku, tak dlouho, že už se nemohl ani nadechnout, ani vydat křik, který v něm pevně uvízl jako ohromný oslnivý kotouč bolesti. A kdyby tak měl něco, cokoli, čeho by se chytil. Teď sedí s nůžkami v ruce, ale bolest uvnitř zůstává.
I sestra Mutschová zůstává. Sklání se nad něj a plive mu do tváře a pak mu sliny palcem roztírá přes rty a pevně semknutá víčka. Ty prase, syčí. Nemáš vůbec právo žít. Buďto tě šoupneme mezi idioty, nebo ti doktor rovnou píchne injekci.
A nůžky v té chvíli vůbec nejsou žádné nůžky. Vznášejí se v modravém světle tak, jako se vznášejí ostatní předměty, musí je co nejdřív stáhnout dolů, než sem přijde paní Rohrbachová a objeví je, a hned jak na to pomyslí, zjeví se paní Rohrbachová v místnosti. Bouchá klapačkou o pelest jeho postele, jen o jeho postel, jinak o postel nikoho jiného, bang bang bang! rozléhá se ten zvuk a všude kolem něj se děti zvedají z postelí a staví se kolem něj a taky ony křičí BANG BANG BANG a Julius zvedá nůžky vysoko do vzduchu a oběma rukama si je vráží do bránice, jen aby už byly zticha.
