Jak je to dnes? Kdo a nakolik pozorně u nás poslouchá písně světových autorů, kteří dnes vytvářejí stejně silnou reprezentaci současnosti jako, řekněme, Paul Thomas Anderson mezi režiséry nebo WG Sebald v próze? Písně se ovšem nedistribuují ani s titulky, ani v překladu literárně erudovaných profesionálů. Dolehnou k nám, stávají se součástí českého kulturního biotopu? Případovou studii nabízí album Divers (Potápěči) úspěšné kalifornské autorky Joanny Newsom, které vyšlo minulý týden.
Joanně Newsom pomohl „do oběhu“ obdiv a podpora Neila Younga: to měla pár let přes dvacet, místo kytary hrála kupodivu na harfu a především se neostýchala zpívat o svém životním pocitu komplikovanými obraty, s nezvykle širokou slovní zásobou. Pokud v tom snad byl vzdělanecký, literární přístup, pak ho rozpouštěl pitoreskně vysoký, trochu kvákavý hlásek. Pomohl Joanně Newsom k přirovnání s Kate Bush a Björk; ona sama se víc osmělila, když uslyšela z etnografických nahrávek – podobně nezvyklé – hlasy indiánských žen.
Pověst naivistky (debut The Milk-Eyed Mender, 2004) rozmetala hned druhým albem, kde „zajímavě chudé“ domácí nahrávání vystřídal symfonický orchestr aranžovaný spolupracovníkem Beach Boys – skladatelem Vanem Dykem Parksem (album Ys, 2006). Třetí deska pak definitivně potvrdila, že Joanna Newsom hledá „svůj tvar“ v otevřených možnostech: jako by v syntéze smíchala zkušenost s orchestrem i vlastními akustickými aranžmá. Iniciovala skupinu netradičního složení, která na trojalbu (!) Have One On Me (2010) zní chvíli komorně, pak zas keltsky, swingově, názvuky Blízkého východu i experimentálně...
Nový titul Divers rozptýlil obavy, zda autorka udrží vysokou laťku. Joanna Newsom vytvořila další hluboké album, vlastně cyklus básní stylizovaný do songů. Snad jen v nápěvech se až moc spolehla na svůj už známý svět. Tvrdohlavými „nepísničkovými“ dlouhými větami může připomenout místy až Joni Mitchell. Cosi nového se děje s paletou barev: do příběhů „leze“ chvění syntezátorů jako nějaké vědomí se sídlem mimo nás (aranžoval Dave Longstreth z projektu Dirty Projectors), ve finální Time, Like A Symptom podpoří Joanniny úvahy velký orchestr, nastylizovaný úspěšným mladým newyorským skladatelem jménem Nico Muhly. Mimochodem, je to český orchestr, natáčelo se zase jednou v pražském byvším Fysiu.
Deska, která začíná koncem
Divers, tedy Potápěči, mají centrální téma: zkušenost s uplýváním času. Jako by autorka (právě v Kristových letech) bilancovala, co všechno se se zralostí vytrácí. Nesledujeme žádné jasné příběhy: skladby jsou spíš kontejnery mnoha postřehů a metafor. Je tu zřejmá radost ze hry: písně na sebe navzájem odkazují, napříč albem se dají hledat souvislosti. Typické je, že deska končí v půli slova (předponou trans-) a úplný začátek se dá brát jako návaznost: tvar je tedy zacyklený.
V úvodní Anecdotes má smrt vůni ranní kávy a rozměr návratu domů; Sapokanikan už titulem evokuje dávnou osadu, kterou překryl dnešní Manhattan. Zpívá se tu o vychládání vztahu (Goose Eggs), o váze rozhodnutí k cestě z města (Leaving The City), o vědomí smrtelnosti, které posiluje touhu po životě (You Will Not Take My Heart Alive). A jako tolikrát u silných stylistů: ta tvorba je i o vůli přemítat a formulovat, o důvěře v jazyk, který pomáhá překládat žitou zkušenost do slov.
Joanna Newsom: DiversLP, CD a DL, Drag City, 2015 |
U Joanny Newsom je dobře slyšet odevzdání, entuziastický ponor do stavby vlastního písňového světa. Proto z desky nevyzařuje přehnaně chladná konstruktivnost, naopak se tu skvělý intelekt snoubí s trochu poťouchlou hravostí. Živost Joanny Newsom je poznat už z klipu Sapokanikan, který režíroval zmíněný Paul Thomas Anderson: byla to oplátka za hereckou účast Joanny Newsom v jeho loňském filmu Skrytá vada. Režisér popsal Joannu jako „pragmatičku, která ale jednou nohou stojí v nějakém jiném vesmíru“. Možná je to obecná definice dobrých autorů poezie naší pozdní doby.
