Když před sedmnácti lety natočil režisér Mark Christopher nespoutanou, roztančenou a sexuálně otevřenou ódu na proslavený newyorský klub Studio 54, filmové studio Miramax jeho dílo zcenzurovalo, vystřihlo 44 minut a do kin pustilo v krotké, okleštěné verzi. Letos se ale Christopher dočkal zadostiučinění a film znovu sestříhal k obrazu svému. Nová verze filmu byla slavnostně uvedena v únoru na festivalu v Berlíně, kde sklidila nadšené ohlasy. Ty následovaly i po dvou projekcích na tuzemském queer filmovém festivalu Mezipatra.
Lidovky.cz: Jak jste se cítil letos na premiéře v Berlíně, když se váš film promítal tak, jak byl zamýšlen?
To nejde popsat, bylo to úžasné. Promítali jsme navíc v kině ve východním Berlíně, kde byly v lobby gigantické diskokoule. Byl jsem z toho tak vzrušený, že jsem se na chvíli musel schovat. Když jsem tehdy svět Studia 54 ve filmu vytvářel, chtěl jsem znovu zachytit kouzlo té uvolněné doby, ale taky tu temnou stránku. Nechtěl jsem ale vysílat žádná poselství, chtěl jsem vyprávět příběh, ze kterého si může divák vzít cokoliv. Důležité také je, že tu dobu nesoudím.
Mark Christopher, režisér filmu 54: The Director’s Cut na festivalu Mezipatra
Lidovky.cz: Myslíte, že by něco jako Studio 54 mohlo existovat i v dnešní době?
Nic nemá kouzlo Studia 54. Nikde už nemáte filmové hvězdy, šlechtu, popeláře i disko stařenky na jednom parketu, kde by každou noc tančili na stejnou hudbu. Vždyť tam chodila i prezidentova matka, Andy Warhol, Mick Jagger, Liza Minnelli nebo Truman Capote! Studio 54 se už nikdy nevrátí, vkus lidí se změnil a svět se rozkouskoval, proto tady už nikdy nebude tak velké hnutí, co pojme každého. Teď už toho navíc víme tolik o AIDS, víme, že drogy způsobují závislost, zkrátka přišly špatné zprávy. Kde byste tu teď chtěli mít Studio 54?
Lidovky.cz: Jak jste vůbec v devadesátých letech rešeršoval, abyste zjistil, co se na konci sedmdesátých let v nejslavnějším klubu na světě skutečně dělo?
No, na internetu jsem se toho moc nedočetl. Moje rešerše spočívaly v tom, že jsem mluvil s lidmi, kteří do Studia 54 chodili a pracovali tam. Taky jsem procházel časopisy The New York Magazine a Interview nebo jsem prohlížel jak umělecké fotky, tak ty od paparazzi. Na začátku devadesátých let také skoro neexistovalo žádné video z toho klubu, Steve Rubell (majitel klubu, ve filmu ho hraje Mike Myers, pozn. redakce) vystupoval jen v několika talk shows. Nejvíce nás každopádně inspirovala hudba. Stačí se zaposlouchat a tančíte tam s nimi.
Z filmu 54: The Director’s Cut
Ryan Phillippe a Salma Hayek.
Lidovky.cz: Objevují se kromě Rubella ve filmu i nějaké další skutečné osoby?Spolumajitel Ian Schrager tam není, protože nechtěl. Byl to takový tichý společník a spousta barmanů ani nevěděla, že existuje. Takže to našemu příběhu nevadilo. Hlavní hrdina, barman Shane (hraje ho Ryan Phillippe, pozn. redakce) je kompilátem několika barmanů, jeho bohatá postarší milenka Billie Auster (hraje ji Sela Wardová, pozn. redakce) má reálný předobraz v New Yorku. Tedy měla. Tu žena bohužel nedávno zabili.
Lidovky.cz: Jak jste točil ty divoké taneční scény jak z Velkého Gatsbyho?
Někdy to bylo hodně uvolněné. Měl jsem tři chlápky s ručními kamerami, pustili jsme hudbu, tanečníci se začali vlnit a já jsem kameramanům zavelel: „Běžte rybařit!“ A oni šli za jakýmikoliv sexy či zajímavými záběry. Nechal jsem na každém, ať se předvede. Ale točili jsme v Torontu, v New Yorku by ten tanec byl divočejší (smích). Jinak bylo všechno velmi pečlivě připravené, točili jsme na celuloid, proto jsme se hodně potýkali se svícením. Našemu kameramanovi Alexanderu Gruszynskemu jsme přezdívali druhý princ temnoty, také on rekonstruoval ty temné, zrnité klubové noci s lasery a třpytkami. Nechtěl jsem devadesátkovou přesvícenost.
Ryan Phillipe ve filmu 54: The Director’s Cut
Z filmu 54: The Director’s Cut. Mike Myers jako neomezený vládce klubu.
Lidovky.cz: Zástupci studia prý plac navštívili a byli nadšení. Výsledek jim ale po testovacích projekcích přišel moc temný, navíc se v té době báli queer podtónů...Jo, nejprve byli nadšeni. Před premiérou z něj ale vystřihli 44 minut a přidali třiatřicet nových. Změnili příběh, změnili postavy a udělali z toho úplně jiný film. Moje producentka ten jejich tvar nazvala „55“, bylo to jiné a pro mě šokující, i když si to také našlo spoustu fanoušků. Premiérovalo se v roce 1998. Teď, o sedmnáct let později, mi dovolili vyhodit těch 33 minut, dát zpět těch původních čtyřicet čtyři, a vytvořit tak originální verzi.
Lidovky.cz: Jak jste ji konkrétně vytvářel?
Bylo to hrozně náročné. Není to jen režisérský sestřih, ale také zmrtvýchvstání, obnovení filmu. Moje verze existovala jen na VHS ve velmi špatné kvalitě. Museli jsme proto získat originální, surový, nesestříhaný natočený materiál. A to se ukázalo jako problém. Hledali jsme všude po Americe a Kanadě a nakonec jsme to našli někde ve skladě Miramaxu na severu Los Angeles. Na videopáskách bylo napsané „zničit!“. Kdybychom je tedy tehdy nenašli, dneska bychom si tady nepovídali.
 |
