Lidovky.cz: V představení je množství akrobatických prvků. Jak dlouho trvá, než se člověk dostane na takovou úroveň, jakou předvádíte?
Jak jsem říkala, jsme spolu patnáct let, předtím jsme byli na škole zaměřené na nový cirkus, cvičíme několik hodin denně. Já jsem navíc z rodiny, která dělala cirkus tradiční, prostě akrobacii se věnuji celý život. I muzikanti, které jsme přibrali před několika lety, s námi trénují, nějaké to salto už také předvedou.
Lidovky.cz: Může se nový cirkus ještě někam vyvíjet?
Samozřejmě, jinak bychom ho nedělali. Podle mne je to nejživější odnož scénického umění. Jezdíme hodně po festivalech a vždy žasneme, s čím novým zase přijdou naši kolegové.
Lidovky.cz: Znáte nějaké představitele českého nového cirkusu?
Jasně, když jsme hráli v Budapešti na Szigetu, tak v našem šapitó měl představení Cirk La Putyka. Bezva parta. A v novocirkusovém světě samozřejmě každý zná bratry Formany. My jsme patřičně hrdi na to, že nás Petr Forman pozval do Plzně, navíc v době, kdy je Evropským hlavním městem kultury, už se tam moc těšíme.
  |
Lidovky.cz: Jak a kdy vznikl váš soubor Akoreacro?
Jsme spolu už asi patnáct let, čtyři z nás se potkali již na novocirkusové škole ve Francii. Vyzkoušeli jsme různé formy představení - kratší, delší, pouliční hraní. Po škole chtěl každý zkusit štěstí někde jinde, tak jsme se rozběhli po celé Evropě – Moskva, Stockholm, Londýn... Ale dohodli jsme se, že se za rok potkáme a řekneme si, jestli spolu chceme něco dělat dál nebo ne. Tak jsme se za rok potkali, znovu se dali dohromady a přibrali muzikanty. Tak vzniklo Acoreacro v sestavě, v níž funguje dodnes.
Lidovky.cz: Proč se vaše představení jmenuje Klaxon? A o čem pojednává? Neodehrává se snad na silnici?
Vůbec ne. Klaxon je slovo, kterému rozumí lidé na celém světě, proto jsem si ho zvolili. Zvuk klaxonu se rozezní v okamžiku, kdy vás někdo hodně naštve nebo chceme pozdravit někoho, koho máme rádi. Prostě je to takové zvukové vyjádření exploze emocí. A právě tak bychom chtěli, aby fungovalo i naše představení. Jako exploze emocí. Nejde o žádný složitý příběh, jedinou jednotící linkou je zápletka, kdy se náš principál snaží odehrát koncert a ono se mu to celé nějak hatí. Ztrácí se klavír, muzikanti místo hraní létají vzduchem... Ale je to opravdu spíše volný sled čísel a scének. Hodně si zakládáme na živé muzice a snažíme se, aby nebylo moc poznat, kdo je muzikant a kdo akrobat, ostatně ono se to všechno prolíná.
