Novinky od Jankové a Plachetky i Jarousského andělský hlas v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Sama Martina Janková svůj hlas charakterizuje jako agilní lyrický soprán. Má nejraději spolupráci s orchestry na dobové nástroje, s nimiž podle ní hudba zní úplně jinak, je měkčí, více se pracuje s dynamikou a vše je senzibilnější. Právě citlivost a empatie, s jakou dokáže Janková vnímat a interpretovat své party, tvoří společně se zvládnutou pěveckou technikou a uvážlivostí při vytváření repertoáru svého oboru základ její mimořádné mezinárodní kariéry. Ve světě se uplatňuje i se svým milovaným Janáčkem jako Karolka, Krista (Curych 2006 s Phillipe Jordanem) a především Bystrouška, se kterou měla úspěchy v Ženevě (2005), Curychu (2006) a Clevelandu (2014). A kořeny toho všeho cítí v rodinné lidové kapele Kotků. V průvodním slově k bookletu nahrávky Janková vzpomíná, že si to v ní nějak zpívalo od malička a už ve čtyřech letech ji ke spolupráci pozval primáš Štěpán Kotek, po léta vyhlášené cimbálovky z Frýdlantu nad Ostravicí, za kterou se počátkem 20. století vydal i vášnivý sběratel lidových písní Leoš Janáček. Už jako dítě se tak Janková setkala s muzikanty, pro které byla hudba přirozenou a podstatnou součástí života a okusila tak čirou krásu lašských písní.

Návrat ke studánkám
Nyní se k ní vrací a z nahrávky Ukvalské lidové poesie v písních a výběru z Moravské lidové poesie v písních s klavírními doprovody Leoše Janáčka je zřejmé, že má tuto hudbu má v krvi. Zachytit křehkou krásu nebo jindy drsnou upřímnost lidových písniček, jejichž interpretační nuance nejde zapsat do notového záznamu, je snadné jen zdánlivě. Vyjádřit jejich opravdovost a hloubku je svým způsobem obtížnější než kdejaká, třebas technicky náročnější operní árie. Martina Janková k těmto miniaturám, ve kterých se koncentrují životní zkušenosti mnoha generací, přistupuje s pokorou, citlivostí, ale bez sentimentu svěže, radostně.

Martina Janková

Janáček: Moravian Songs.

Vybrala si vynikající kolegy, kteří bytostně sdílejí, podporují a spoluvytvářejí takový přístup – barytonistu Tomáše Krále a klavíristu Ivo Kahánka. Tomáš Král, se „našel“ především v ansámblech, které se věnují staré hudbě, ostatně je jedním ze zakládajících členů Collegia Vocale 1704 Václava Lukse. Právě v takových uskupeních musí osvědčit svoji vnímavou muzikalitu a umění stát se integrální součástí celku, nestavět na odiv sám sebe. A podobně Ivo Kahánek dal své mimořádné virtuózní schopnosti plně do služeb vzájemné spřízněnosti, se kterou všichni tři k moravským lidovým písním přistupovali. Nicméně v některých zejména pomalejších lyričtějších písních je na pěveckém projevu Martiny Jankové znát její mnohaleté působení na operních scénách – její hlas si sice stále uchovává stříbřitě zvonivou barvu, ale v bezprostředním porovnání s klidným rovným tónem Tomáše Krále je postřehnutelné chvění, které vnáší do lidových písniček neadekvátní závan artistnosti.

Rozdělení písní mezi ženský a mužský hlas nebo jejich vzájemný dialog dodaly nahrávce na pestrosti. Ovšem hlavním jejím kladem při nesporných profesních kvalitách všech tří umělců je plastická mnohotvárnost, se kterou vyprávějí veselé i baladické minipříběhy a obrazy milostného okouzlení, radosti z lásky, ale i žalu nad ztrátou blízkého člověka nebo odloučení, touhy přičarovat milého. Temperament a energie pak tryská z písní založených na vrtěné, kúlané nebo dalších tancích.

Nahrávku, která vznikla loni v říjnu a letos v dubnu v Sále Martinů Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, vydal včetně bookletu s texty písní a jejich anglickými a německými překlady Supraphon.

Rozhlížení Adama Plachetky po své pozici v „operabyznysu“

Od roku 2005, kdy tehdy teprve dvacetiletý Adam Plachetka debutoval ve Státní opeře jako Don Basilio v Lazebníku sevillském, dovedlo pěvecké umění tohoto basbarytonistu na vyhlášené světové scény s domovským zakotvením ve Vídeňské státní opeře. Propracoval se na zahraničních scénách k tak velkým rolím jakým je Mozartův Giovanni (ale i Masetto), Guglielmo, Figaro i Almaviva, Donizettiho Dulcamara (i Belcore) v Nápoji lásky, Malatesta v Donu Pasqualovi nebo Paolo v Simonu Boccanegrovi. V loňském roce české hudby se na koncertech zaměřil na český písňový i operní repertoár, ze kterého vydal Radioservis dva kompaktní disky – Live a Songs s dvořákovským a smetanovským programem.

Nejnovější studiová nahrávka se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou jeho mnohaletého šéfdirigenta Ondreje Lenárda, která vznikala v září loňského roku a letos v květnu, kterou také vydal Radioservis, je tak zároveň bilancí Plachetkova dosavadního repertoáru mimo jeho mozartovskou doménu a současně ohledáváním dalších pěveckých teritorií vhodných pro jeho hlas. Ten postupně nabývá na plnosti, vyrovnanosti i barevnosti se spolehlivou technikou včetně práce s dechem v dlouhých frázích a čím dál lepší deklamaci.

Adam Plachetka: Arias

Nahrávka je tak spíše reportážním záznamem dosavadního bodu Plachetkovy pěvecké kariéry než dramaturgicky vyhraněným programem. Obsahuje známá operní čísla z oper, jejichž role Plachetka již vytvořil na scéně, ale i árie, které dosud zpíval jednotlivě na koncertech. Rozptyl je vskutku široký: jakýmsi pomyslným východiskem je vrcholné italské belcanto s Lordem Henrym v Donizzetiho Lucii z Lammermooru, vychloubačným Dulcamarou v Nápoji lásky a zamilovaným králem Alfonsem ve Favoritce a basiliškem Basiliem v Rossiniho Lazebníku sevillském se slavnou árií o pomluvě. Plachetkův kompaktní disk ovšem přináší i dramatičtější role Verdiho Macbetha a Dona Carlose v Síle osudu nebo žárlivého Forda z jeho Falstaffa. Obsahuje i Bizetova Escamilla s jeho efektním věhlasným přípitkem a Plachetka zkouší zabrousit s Wolframovou soutěžní písní v Tannhäuserovi i do Wagnerových rolí. Český repertoár vedle Marbuelova popisu krás „zámku“ v Dvořákově Čertovi a Káče a nostalgické úvaze stárnoucího Voka ve Smetanově Čertově stěně přináší i oslavu jihočeské země, jak ji do své smetanovské Zuzaně Vojířové zkomponoval pro Petra Voka Jiří Pauer.

Adam Plachetka tak zkouší bez diferencovanější individualizace obsahu árií svoje možnosti v barytonovém i basovém rozsahu, v lyričtějším i dramatičtějším oboru, v rolích vážných i komických, v postavách mladíků, zralých mužů i starců. Kam a jak se bude dále rozvíjet jeho umění nad rámec jeho dosavadní mozartovské působnosti nelze jednoznačně stanovit, ale zdá se, že mu jsou nyní nejbližší lyričtější role italského belcanta.

Andělský hlas z pekla Verlainovy mysli

Francouzského kontratenoristu Philippa Jarousského jsme mohli v Praze obdivovat již před třemi lety, kdy Porporovými áriemi pro slavného kastráta Farinelliho zahajoval Struny podzimu – a uchvátil virtuozitou ovládání svého „chlapeckého“ hlasu. Letos se na Strunách podzimu představil společně s klavíristou Jéromem Ducrosem v novém projektu Green – verši „proklatého“ básníka Paula Verlaina, které ke zhudebnění vyprovokovaly/inspirovaly celou řadu hudebníků, ať již jeho proslavených vrstevníků (Saint Säense, Chabriera, Masseneta, Debussyho nebo Faurého), ale i dnes prakticky neznámé skladatele (Charles Bordes nebo Józef Zygmunt Szulz).

Pokud v roce 2012 zapůsobil Jaroussky s Farinellim jako mistr, kterému se dařilo přesně vyjádřit důvod, proč barokní skladatelé „potřebovali“ a publikum zbožňovalo tu zvláštní androgynní barvu hlasu kastrátů, která není ani mužská, ani ženská – pak zhudebněný Verlaine sice potvrdil Jarousského mistrovské ovládání vysokých ženských poloh, ale současně poukázal na jeho limity, hlavně ve výrazu. „Prozradil“ je klavírista Jérome Ducros – právě v jeho hře zaznívaly ony slovy sotva postižitelné ty odstíny, polotóny, tajemné názvuky i napětí sexuální orientace, pro Verlainovu poezii tak důležitou. Působily spíše jen jako kuriozita, kdy muž dokáže zpívat stejně jako žena.

I když je Jarousského hledání nových repertoárových možností pro kontratenor sympatické, je po albu Green zřejmé, že Jarousského hlavním působištěm zůstává „stará hudba“, kde v partech, určených kastrátům, může uplatnit hlasovou ekvilibristiku, kterou zakryje limitované možnosti výrazu. Když se snaží přiblížit jemným nuancím, záhadným finesám, ba delikatesám písní na Verlainovy básně, nebo dokonce šansonu, je to jako polibek přes sklo.

Hodnocení 70%

Inspirace na dny příští

Johann Adolf Hasse: Svatá Helena. Anna Alàs i Jove | Santa Elena – mezzosoprán, Václav Čížek | San Macario – tenor, Julia Böhme | Draciliano – alt, Olga Jelínková | Eudosa – soprán, Kamila Mazalová | Eustatio – soprán, Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704. Dirigent Václav Luks. kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, středa 18. a čtvrtek 19. listopadu 2015 19:30 h.

Collegium Marianum – Lilium mezi trním. Rytíř Adam Michna z Otradovic a jeho současníci. Hana Blažíková – soprán, Jana Semerádová – umělecká vedoucí. Klementinum, Zrcadlová kaple, čtvrtek 19. listopadu 2015 19:30 h.

Alban Berg: Lulu. Dirigent Lothar Koenigs, režie Luc de Wit. Účinkují: Marlis Petersen, Susan Graham, Daniel Brenna, Paul Groves, Johan Reuter, Franz Grundheber. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 21. listopadu 18:15 h.