Cukrkandlový pop se vrací. Coldplay dospěli na dno radosti

Doby, kdy hudební průmysl fungoval jako namazaný stroj a recept na úspěch byl otázkou dodržování ozkoušeného návodu, se staly minulostí a establishment velkých vydavatelství i interpreti samotní byli nuceni zahodit karty a naučit se novým trikům. Britští Coldplay pochopili, že pád může být nepoměrně rychlejší než cesta vzhůru, a nehodlali se vzdát pozice jedné z nejpopulárnějších kapel posledních dvou dekád. Brzy je však čeká nová výzva.

Vyměnit Radiohead za U2

Když si pustíte Safety nebo The Blue Room, krátkohrající nahrávky z přelomu milénia, nebudete možná věřit, že pochází od těch samých Coldplay, jejichž písně dnes přetékají až pubertální naivitou. Ačkoli v Don’t Panic, první písni svého debutového alba Parachutes, která se objevila i na jednom ze zmíněných EP, zpívají „žijeme v krásném světě“, z refrénu je cítit notná dávka ironie a snad i bolesti tehdy dvaadvacetiletého frontmana Chrise Martina. Coldplay vstoupili do hudebního světa jako kapela, jejíž tvorbu ovlivnila raná tvorba kolegů z Radiohead mnohem více než třeba rádiové odrhovačky bratří Gallagherů z manchesterských Oasis. Jejich první dvě desky Parachutes aA Rush of Blood to the Headse nesly spíše v duchu sevřených melancholických balad s rockovým podtónem a Coldplay se vyhýbali stadionové rozevlátosti. Našli svou zvukovou estetiku a jejich jméno se stalo jedním z nejskloňovanějších v hudebním byznysu – během tří let se prodalo takřka dvacet milionů nosičů.

V polovině uplynulé dekády – po vydání třetí desky X&Y – ale kapela i přes masivní úspěch pocítila vyčerpanost a potřebu restartu. Následující album Viva la Vida or Death and All His Friends se stalo dosud největším milníkem v historii londýnské čtveřice. I po sedmi letech reprezentuje rozhodnutí „vyměnit Radiohead za U2“. Právě během nahrávání této desky usedl poprvé do producentského křesla Brian Eno, který stál za inovativním zvukem desky U2 Joshua Tree. Ačkoli Viva la Vida obsahovala několik skladeb „starého střihu“, Coldplay tehdy pár tanečněji laděnými písněmi výrazně nakročili k tomu, aby rozsekli nové dilema – zda být popovou, či rockovou skupinou. Tato deska byla zlomovou ještě v jednom ohledu: tehdy poprvé se Coldplay rozhodli stát se ambasadory naděje, optimismu a bohužel i čím dál tím větší triviálnosti.

Síla barviček a kouzelných slov

Čtyři roky stará nahrávka Mylo Xyloto už byla jen finální fází transformace. A jak už to v případě interpretů bojujících o udržení popularity v době neustále se měnících trendů bývá, i Coldplay začali být mnohem agresivnější, co se marketingu a budování vlastní značky týče. Od té doby začalo být zvykem, že každou vydanou desku doprovázel příběh – ať už smyšlený v případě konceptuální Mylo Xyloto, či z reálného života jako u loňskéGhost Stories.

Coldplay totiž moc dobře vědí, jak pracovat s emocemi fanoušků. Rok před vydáním aktuálního alba A Head Full of Dreams se Chris Martin nechal slyšet, že se bude jednat o desku, která uzavře tetralogii započatou Viva la Vida (nejedná se tedy o poslední desku Coldplay, jak je často mylně uváděno). Hlavními tématy tak opět jsou radost ze života a naděje, že všechno dobře dopadne. Zatímco Ghost Stories byla Martinovou porozvodovou kúrou a držela si spíše subtilní charakter, signifikantní pro rané Coldplay, A Head Full of Dreams je opětovným návratem k pompéznímu cukrkandlovému popu z Mylo Xyloto.

Už jen z názvů jednotlivých písní má člověk „lepší náladu“ – Hymn of the Weekend (Víkendová hymna), Adventure of Lifetime (Životní dobrodružství), Fun (Zábava), Amazing Day (Skvělý den) nebo Up&Up (Vzhůru a vzhůru). „A Head Full of Dreams je o tom, že je všechno možné. Je skvělé být naživu, lidstvo je úžasné,“ řekl Chris Martin v rozhovoru s americkým moderátorem Ryanem Seacrestem.

Není nic špatného na tom, když se jedna z nejpopulárnějších skupin na světě rozhodne natočit album glorifikující život na Zemi. Problém trošku je, že o tom mluví posledních sedm let a bez skrupulí absorbuje vše pozitivní, co má šanci oslovit větší množství lidí.

To, že se stávají kapelou pro každého, není zcela jistě dáno jen vývojem Chrise Martina jako autora, ale i určitým tvůrčím vyčerpáním. A také tím, že předchozí deska, na které se skupina odvážila lehce zaexperimentovat, se stala suverénně největším komerčním „propadákem“ (i tak se prodalo přes čtyři miliony kopií) v historii Coldplay. I to byl důvod, proč se na novém albu spojili s norským producentským „supertýmem“ Stargate, který v minulosti skládal pro Rihannu, Beyoncé, ale i Blue a S Club 7.

Britská formace se tak dostává do stejného bodu jako před deseti lety – musí čelit opadajícímu zájmu fanoušků a zavázala se k novému začátku. Historie se opakuje.