Příběh založený na skutečných událostech už během let doznal mnoha verzí, ať již zásluhou autorky, či jiných tvůrců. Scenárista Ivan Hejna a režisér Filip Renč nyní přicházejí s podobou vpravdě prostonárodní, jejíž klíčové momenty obdařili absolutní názorností, aby nemohla vzniknout pochybnost o jejich vyznění ani u osob nedospělých či mdlejšího rozumu.
Zvláště vynikající je v tomto směru scéna milostného sblížení Lídy a Josefa Goebbelse, v níž vychází najevo, že Josef je ve skutečnosti čert. Což se pak ještě potvrdí v samotném závěru.
Hitler (Pavel Kříž) a Goebbels (Karl Markovics).
Podobně přímočarý je výjev, kdy si Lídu pozve na návštěvu sám Adolf Hitler: jeho trefně umístěná otázka „Máte ráda Wagnera?“ a vzápětí na gramofonu spuštěná Jízda valkýr řadí Renčovo dílo zcela jednoznačně do tolik oblíbené kategorie pohádek komických.
Vesměs žertovné vyznění pekelných motivů ovšem tvůrci zdůraznili zejména obsazením role Josefa Goebbelse. Pekelník v podání rakouské star Karla Markovicse totiž rozhodně není žádný děsivý krampus ani charismatický ďábel, i když původní záměr snad takový byl. Ve výsledku jde daleko spíše o troubovitého čerta z rodu popleteného Karborunda. Hercova neškodnost je podtržena obzvlášť toporným českým dabingem. Vrcholný výstup této postavy, zhroucené po vůdcově nátlaku, vyvolává asociace na mnohá zásadní kinematografická díla, zvláště pak na slavnou větu „Klabouch strašně řval, trval na svým uhlí“ z komedie Kulový blesk.
Sólo pro panímámu
Lída Baarová v podání Táni Pauhofové příliš nezatěžuje diváky ukázkami svého hereckého umění nebo vystižením chování a životního stylu předválečné hvězdy. Vidíme permanentně lehce zaskočené, půvabné děvče, o kterém není snadné si něco myslet. Tvůrcům se zde podařilo sice spíše mimochodem, ale dost přesvědčivě zprostředkovat paradoxní skutečnost, že podivuhodný osud ještě nedělá z člověka skutečně zajímavou osobnost...
Poctivý pohádkový grunt má ovšem postava chamtivé panímámy Babkové, jíž se dostane tvrdé odplaty. Role Lídiny matky se s vervou zhostila Simona Stašová, jejíž schopnost komické zkratky zde slaví svůj další úspěch.
Simona Stašová v roli Lídiny matky.
Jsou tu samozřejmě i momenty závažné: třeba když zavržená Lída prchá z Německa do Prahy zuřící křišťálovou nocí (potřeba výmluvné zkratky je v tomto filmu obecně velmi intenzivní). Z takové situace je samozřejmě třeba vytěžit maximum, vzdálených zvolání „dědečku!“ vyděšeným dětským hláskem není v dobrém filmu nikdy dost. Podobně je třeba pro zvýšení efektu zinscenovat propuštění Lídy Baarové po jejím věznění na Pankráci v roce 1946 tak, aby to vypadalo, že ji prakticky odřízli od šibenice.
I tam, kde děj či herecké výkony neskýtají žádné velké vzrušení, nabízí Lída Baarová alespoň náhradní stimulaci smyslů. Bez ohledu na účelnost nešetří efektními záběry (jako je třeba pohled z oblaku dýmu chrleného parní lokomotivou) a hřmotnými zvukovými předěly. Hitler přichází navštívit natáčecí „plac“ za doprovodu tympánů; ani to však nezabrání statečnému milovníku Gustavu Fröhlichovi, aby jako jediný zůstal sedět a pokuřovat. Tak o jeho názorech nikdo nepochybuje.
Tajemství dřevěného výrazu
Při zvoleném přístupu je logické, že tvůrci z příběhu vypustili mnohé skutečnosti a životní peripetie, které by snad mohl někdo považovat na osudu Lídy Baarové za nejzajímavější. Do prostého příběhu o tom, jak lehkovážnou Lídu vzal čert, by se nehodily.
Pokud bychom snad přece nedali jinak a hledali ve snímku komplikovanější sdělení, či dokonce jinotaje, museli bychom se asi zamyslet právě nad postavou Gustava Fröhlicha. Proč ji Gedeon Burkhard, další německy mluvící stálice, ztvárnil jako dřevěného Kašpárka s nehybným křečovitým úsměvem? Je to snad rafinovaný odkaz k Lídině budoucnosti, kdy dalším kladným hrdinou jejího života bude až po válce loutkář Jan Kopecký? S nímž uprchne do Rakouska?! Můžeme se jen dohadovat...
Konec legrace! Adolf Hitler (Pavel Kříž) se plně postaví za Magdu Goebbelsovou (Lenka Vlasáková) a její požadavek na manželovu věrnost.
Snad aby náhodou nebyli diváci dějem až příliš příliš pohlceni, nedojde prakticky na žádné důkladné rozvinutí nastíněných situací a motivů. Snímek je preventivně rozdrolen vstupy z budoucnosti, kdy se k výjevům ze svého života vyjadřuje bělovlasá dáma se sklenkou vína v ruce. Interview s ní dělá mladá studentka, která má na konec schováno překvapení, o něž by bylo čtenáře tohoto referátu škoda připravit.
Lída BaarováČR 2016 |
Správná pohádka má podporovat fantazii, jak jistě vědí ti radní fondu kinematografie, kteří právě díky své nezkrotné fantazii udělili Lídě Baarové mimořádně štědrou podporu. A výsledné dílo s mezinárodním titulem Ďáblova milenka opravdu nechává jen a jen na fantazii publika, zda uvidí milostný tanec smrti dvou hypnotizujících, energií vibrujících bytostí, zatímco na plátně do sebe nešikovně narážejí dvě neživotné figuríny. Což platí jak pro celkové vykreslení vztahu mezi Lídou Baarovou a Josefem Goebbelsem, tak pro jejich již zmíněnou, bohužel těžko zapomenutelnou milostnou scénu. Bravo!
