Lidovky.cz

Užitečný návrat, kontroverzní záskok i rychlá zapomenutí v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  6:00
Jméno skladatele a houslisty Vojtěcha Hřímalého (1842-1908) a jeho dílo je dnes známo už jen specialistům na hudbu druhé poloviny 19. století. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích se rozhodlo jeho hudební odkaz připomenout nastudováním jeho Zakletého prince (1872), pohádky na pomezí opery a operety. Libreto je dílem Jindřicha Hanuše Böhma, vychází z veselohry Johanna von Plötze Der verwunschene Prinz (hrála se i v Prozatímním divadle). Böhm údajně nejdříve libreto nabídl Bedřichu Smetanovi, který o námět projevil zájem.

Kristýna Vylíčilová v představení Zakletý princ. Jihočeské divadlo. foto: Michal Siroň

V dobových pamětech Josefa Štolby, přetištěných v programové brožuře, je citována půvabná historka, jak si Smetana s přáteli při dýchánku ve vinárně U krásy dobíral Böhma jako lenocha, protože stále nedodal slíbené libreto Zakletého prince. Böhm se furiantsky vsadil o šestnáct lahví šampaňského, že text do dvou dnů dodá – a slib dodržel. Proč Smetana podle Böhmova libreta nezačal komponovat, Štolba spekuluje (Böhmova neochota k úpravám nebo pro Smetanu nepřijatelné požadavky na tantiémy), nicméně zhudebnění se nakonec chopil Vojtěch Hřímalý.

Po absolvování pražské konzervatoře působil Hřímalý jako koncertní mistr v Rotterdamu a Göteborgu, na radu Bedřicha Smetany se vrátil v roce 1868 do Prahy a stal se ředitelem orchestru a prvním houslistou Prozatímního divadla, kde byl v té době kapelníkem Smetana a v letech na violu zde hrál Antonín Dvořák. Po neshodách s vedením Prozatímního divadla i osobních se Smetanou Hřímalý odešel do německého Stavovského divadla jako druhý dirigent a kvůli výpadům českého tisku z údajné zrady českých národních zájmů se nakonec po působení v tehdy rakouské Bukovině, kde pozvedl tamní hudební kulturu, usadil ve Vídni.

Michal Pavel Vojta a Zuzana Benešová v inscenaci Zakletý princ, Jihočeské divadlo.

Hřímalý byl autorem řady orchestrálních skladeb, scénické hudby, komorních skladeb a písní. Také operety Jako na divadle (1868) a dvou oper – Zakletého prince (1872) a Švandy dudáka, kterého v roce 1875 ředitelství Národního divadla odmítlo a Hřímalý napadl vedení divadla z preferování českých oper na úkor děl jiných skladatelů (Švandu dudáka uvedlo až plzeňské divadlo v roce 1896). Zakletého prince přitom hojně uvádělo nejen pražské Národní divadlo, ale hrál se i opakovaně v jeho rodné Plzni, v Brně, Olomouci, Ostravě, naposledy v roce 1952 v Opavě, což bylo jediné poválečné provedení.

Příběh, v opeře opakovaně použitý (Meyerbeer, Adam), vychází z Pohádek tisíce a jedné noci. Je to vlastně anekdota o rozmaru prince, který nechá opít obyčejného chudáka a přenést ho na svůj zámek, kde se probudí jako panovník – aby byl dalšího dne k navrácen zpět do svých nuzných poměrů. V české Hřímalého verzi je tomuto žertu vystaven švec Knejpek (v budějovické inscenaci pojmenovaný jako Toník) a dokáže situace využít nejen ve prospěch učitele, kterému nechá zvýšit plat, ale především sebe zbaví dluhů. A když jej skutečný princ navíc jmenuje novým kastelánem, získá i svou vyvolenou Evičku.

Hudebně Zakletý princ sice nedosahuje Smetanovy geniality, ale je zručným kompilátem dobového operního vkusu (včetně Prodané nevěsty) od romantiky německého singspielu po italské belcanto – ostatně v árii Prince si jako ve svém parádním čísle exceloval zazpíval barytonista Josef Lev. A v komické roli písaře Brka vystupoval neméně slavný Jindřich Mošna.

Budějovická inscenace návrat Hřímalého Zakletého prince nepojala jako výzvu k inscenačnímu experimentu nebo parodii, ale jako realisticky rozehraný příběh, který se hodí do komorního prostoru Jihočeského divadla. Zkušený režisér, tenorista a několikaletý šéf budějovického operního souboru Miloslav Veselý i v úpravě ponechal půvabně archaické libreto a umístil operu se scénografem Pavlem Krejčím na točnu v podobě trojdílného „leporela“, které zobrazuje švecovu dílnu s verpánkem, náměstí městyse s kašnou, do které k pobavení všech spadne ješitný náfuka Brk, a zámecký sál. Kostýmy Lenky Poláškové evokují obrozeneckou dobu na malém městě. Jen těch stereotypních rukou v bok, pohupování do rytmu nebo přehazování těsta z rukou vdovy Knejpkové pánům, kteří si s ním nevědí rady, je v inscenaci trochu moc.

Hudební nastudování je dílem dirigenta Jana Bubáka. Věřme, že pod jeho vedením získá do budoucna hra orchestru na přesnosti, především intonační, větší jistotu a jiskru.

Ze sólistů tenorista Aleš Voráček suverénně zvládl Toníka nejen jako ševce, kterému se nechce do práce a sní o bezstarostném životě, ale i jako upřímně zamilovaného kluka stejně jako pijana, který se sice zpočátku natvrdle nedokáže v nové pozici zorientovat, než se mu vrátí jeho fištrón a situace vtipně využije. Pro Kristýny Vylíčilovou je bystrá energická Evička přesně tou rolí na začátku kariéry, ve které může uplatnit půvaby svého mládí i zvonivý soprán. Vděčnou komickou roli všemi vysmívaného ješitného a zároveň patolízalského písaře Kosmy Damiána Brka si s nadsázkou zahrál Michal Pavel Vojta a svým neodolatelným smyslem pro humor se i na malém prostoru role doktora Zimotřase prosadil Pavel Klečka. Barytonista Martin Štolba sice sympaticky uhrál roli prince, ale velká vážná lyrická árie, ve které se tento pán na statcích rudopolských zamýšlí nad pomíjivostí mládí a úlohou vladaře, zatím přesahuje jeho pěvecké možnosti.

Uvedení opery Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ v Českých Budějovicích je po Fibichově Pádu Arkuna v pražském Národním divadle dalším, zatím ojedinělým zaplňováním mezer naší operní paměti. K našemu opernímu odkazu, v evropských souvislostech menších zemí mimořádnému, se chováme s macešskou přezíravostí. Zájem divadel o Smetanovy opery a úzký výběr z tvorby Antonína Dvořáka, repertoár, který byl dříve trvalou součástí nabídky našich souborů, má sestupnou tendenci a díla jejich souputníků neměly možnost vidět celé generace. Skladatelé předsmetanovské i smetanovské generace František Škroup, Jan Bedřich Kittl, Vilém Blodek, Jan Richard Rozkošný, Karel Bendl nebo Dvořákovi současníci Karel Šebor, Zdeněk Fibich upadají do propadliště zapomenutí. A Vojtěch Hřímalý se dokonce neobjevuje ani v českých operních encyklopediích – jakoby nejedlovské stigma skladatele, kterého si vytkl do čela tábor Smetanových odpůrců, přetrvávalo i do 21. století.

Je dobře, že Jihočeské divadlo odkaz Vojtěcha Hřímalého připomenulo. Jednak má milou inscenaci, která si jistě získá své publikum (včetně rodin s dětmi), jednak poskytuje zajímavý vhled do hudební situace druhé půle 19. století, kdy se formovaly základy české opery. Hřímalý sice nedosáhl na originalitu talentu Smetany nebo svého generačního souputníka Dvořáka, ale bez takového a jemu podobných „dělníků opery“ by česká hudba neměla své životadárné podhoubí.

Vojtěch Hřímalý: Zakletý princ

Hudební nastudování Jan Bubák, režie Miloslav Veselý, scéna Pavel Krejčí, kostýmy Lenka Polášková, pohybová spolupráce Sergej Škalikov, sbormistr Martin Veselý. Účinkují: Princ Miroslav, pán na statcích rudopolských - Martin Štolba, Baron Jestřáb z Velenic, jeho maršálek - František Brantalík, Doktor Zimotřas, princův lékař - Pavel Klečka, Marta Knejpková, vdova po ševci - Miroslava Veselá, Toník, její syn, švec - Aleš Voráček, Evička, jeho nevěsta - Kristýna Vylíčilová, Kosma Damián Brk, notář - Michal Pavel Vojta, Komorná - Romana Strnadová. Sbor a orchestr Jihočeského divadla. Jihočeské divadlo, premiéra pátek 29. ledna 2016.

Hodnocení: 70 %

Kontroverzní záskok

Ve volné řadě koncertů Hvězdy světové opery měli u nás debutovat tři sólisté v programu složeném z těch nejpopulárnějších operních árií a scén. Název vtipně parafrázoval začátek první Vévodovy árie z Verdiho Rigoletta Questa o quella / Tato nebo tamta, ve které se tento chronický svůdce žen vytahuje, že svede každou, kterou si zamane – podle něj jsou beztak všechny stejné. Jako otázku text nakonec italské sopranistce Marii Agrestě nebo americké sopranistce Angele Joy Blue však nakonec nepoložil americký tenorista Stephen Costello, kterého sněhová bouře uvěznila ve Spojených státech, ale Peter Nekoranec. Tento mladičký český tenorový talent, který se propracoval do prestižního operního studia Bavorské státní opery, v takovém záskoku dostal svou první velkou příležitost představit se českému publiku. Za podmínek, které hraničily s hazardem. Zdaleka ne jen z časového hlediska, pro záskok příznačného. I když se zatím zabydluje v oboru tenore leggero typickém pro italské belcanto, dodržel program postavený na lyrickém tenorovém oboru Pucciniho Rudolfa v Bohémě, Verdiho Alfréda v Traviatě (ze kterého ovšem velmi rozumně vypustil duet Un dì, felice, eterea) a Mantovského vévody z Rigolettovi. A třebaže se jeho hlas teprve rozvíjí a z pražských koncertních sálů by pro něj bylo výhodnější Rudolfinum (a třeba i Cecilie Bartoli dobře ví, proč dává přednost tomuto prostoru), „troufl“ si na Smetanovu síň. A byl konfrontován se sopranistkami, které se už plně zabydlely v plném lyrickém až spinto nebo dramatickém koloraturním sopránu. A čelit musel plně obsazenému velkému symfonickému orchestru, který pod taktovkou italského dirigenta Francesca Ivana Ciampy hrál tak, jako by nedoprovázel, ale byl on středobodem večera ve velkém nepříliš diferencovaném zvuku bez hlubšího zaujetí pro uváděné skladby a citu k sólistům.

Budiž ke cti Petra Nekorance, že se nenechal vyprovokovat k přepínání svého hlasu, ale uplatnil své přednosti, které předvedl na vánočním koncertu na Novoměstské radnici s rossiniovským repertoárem: oproti standardním zvyklostem stovek tenoristů postavil své pojetí Rudolfa, Alfréda i Vévody na odlehčené interpretaci a mladistvém výrazu, který jde po smyslu textu a hudby. Mohl se opřít o svou muzikalitu, vyrovnanost rejstříků do vysokých poloh a legatové frázování. A uplatnil charisma, které z tohoto sympatického usměvavého blonďáka vyzařuje. Třebaže se Nekoranec chytře vyhnul úskalím takového záskoku, je otázka, zda takové „hrdinství“ má význam. Věřme, že příště ho už uslyšíme v repertoáru a kontextech, ve kterých se mu dozajista otevírá mezinárodní kariéra.

V odpovědi na otázku Tato nebo tamta? ve smyslu porovnání obou sopranistek se větší výrazovou škálou blýskla Maria Agresta jako temperamentní kurtizána Violetta i Belliniho Norma rozpolcená mezi láskou k nepříteli, oddaností vlasti a svými povinnostmi druidské kněžky. Její síla byla zejména v plně barevné střední poloze a rozvíjení dynamiky, nasazení výšek v pianissimu vždy nevyšlo ideálně a najíždění na tóny v duetu Parigi, o caro, noi lasceremo, které zpočátku působilo jako ozvláštnění, postupně vyvolávalo dojem až nepříhodné manýry.

Angel Joy Blue více než jako Mimi zaujala ve Dvořákově árii o měsíčku, které vtiskla díky svému měkkému sopránu v dlouhých legatových obloucích a jistým výškám ve forte procítěnost a vřelost. A české publikum mohlo ocenit i velmi dobře zvládnutou výslovnost.

Questa o quella?

Maria Agresta, Angel Joy Blue a Petr Nekoranec. PKF Prague Philharmonia, dirigent Francesco Ciampa.

Smetanova síň Obecního domu v Praze, úterý 26. ledna 2016

Hodnocení: 70 %

Mozartovi k 260. narozeninám

V den Mozartových narozenin – 27. ledna 1756 - zazněla po 260 letech ve Smetanově síni Obecního domu Mozartova nejslavnější, jakkoli nedokončená, mše - velká mše c-moll KV 427 ve verzi, kterou do podoby kompletního mešního ordinária zpracoval muzikolog Robert D. Levin s použitím jiné Mozartovy hudby. Na jejím provedení se spojily Československý komorní orchestr, který se snaží navazovat na orchestr Pražské konzervatoře založený v roce 1957 a členové pražských sborů s Japonským Mozartovým festivalovým sborem pod taktovkou japonského dirigenta Masahira Izakiho.

Bylo zřejmé, že si organizátor akce, japonská společnost C-Pro, jejímž cílem je koordinace mezikulturních projektů s uplatněním amatérských japonských hudebníků a sólistů po Evropě, vytkla příliš vysoký cíl. Mozartova mše, jakkoli monumentální, zněla spíše jako wagnerovsky velkoromantický opus a v setrvalém, více než hodinu trvajícím mezzoforte a „zprůměrovaných“ tempech. I v nich sbor a orchestr složitější kontrapunktické dvojsborové části zvládal se slyšitelným vypětím sil. A orchestr ukázal, že umí hrát předepsané noty, většinou čistě, většinou zatěžkaně s nepříjemně trčícími žesťovými nástroji.

Také obsazení sólistů bylo česko-japonské. Vedle oblého, ve výškách ovšem úzkého sopránu Michaely Šrůmové, které se nedařilo prosadit se nad orchestrem a s koloraturami se trápila, a japonského tenoristy Tetsuy Mochizukiho, který si vypomáhal příliš velkým vibratem, a basisty Romana Vocela, který se v ansámblech uplatnil nezúčastněně, byla jedinou vzpruhou večera mezzosopranistka Barbora Martínková-Polášková. Její hlas má jiskru a zároveň zní zakulaceně a vyrovnaně i ve vyšších polohách, pracovala s dynamikou a výrazem.

Naprostým omylem bylo uvedení koncertantní symfonie Es dur KV 364 pro housle, violu a orchestr. Sólisté Jana Mráček starší a Martin Stupka jakoby chtěli posluchače spíše ukolébat k spánku, než je nabít energií Mozartovy hudby.

Byl to zapomenutelný koncert. V životopisech japonských sborových zpěváků se ovšem bude vyjímat velkolepě.

Wolfgang Amadeus Mozart: Velká mše c-moll KV427

Michaela Šrůmová – soprán, Barbora Martínková-Polášková – mezzosoprán, Tetsuya Mochizuki – tenor, Roman Vocel – bas. Český komorní orchestr Praha, dirigent Masahiro Izaki.

Smetanova síň Obecního domu v Praze, středa 27. ledna 2016

Hodnocení: 50 %

Vydařená pocta v České televizi

Výrazně lépe připomněla Mozartovo výročí Česká televize. Během narozeninového týdne na ČT Art uvedla nejen záznam Kouzelné flétny v efektní Pountneyho inscenaci na Bodamském jezeře (2013) a Figarovy svatby v tradiční inscenaci z Metropolitní opery z roku 1998 pod taktovkou Jamese Levina v hlavních rolí s Cecilií Bartoli jako čipernou Zuzankou, Brynem Terfelem jako záměrně těžkopádným Figarem a René Fleming jako líbeznou Hraběnkou. I do našeho vysílání se také dostal koprodukční dokument, ve kterém slavný tenorista Rolando Villazón jde po stopách pražské premiéry Dona Giovanniho. Škoda, že v hodinovém dokumentu nebyla adekvátně prezentována Bertramka jako další pragensie, která je se vznikem této opery oper nerozlučně spojená. Záznamy jsou v i-vysílání ČT ještě k dispozici.

W. A. Mozart: Kouzelná flétna. Uvedení z festivalu na břehu Bodamského jezera v rakouském Bregenzu, srpen 2013, záznam na ČT.

W. A. Mozart: Figarova svatba. Metropolitní opera v New Yorku (1998), záznam na ČT.

Mozart na ČT Art

W. A. Mozart: Kouzelná flétna. Záznam inscenace z festivalu na břehu Bodamského jezera v rakouském Bregenzu ze srpna 2013. V hlavních rolích: Anna Durlovski, Daniel Schmutzhard, Alfred Reiter, Norman Reinhardt a Bernarda Bobro. Spoluúčinkuje Pražský filharmonický sbor. Orchestr Vídeňských symfoniků řídí Patrick Summer. Režie David Pountney.

Mozart v Praze. Mezinárodní koprodukční dokument o historii premiéry opery Don Giovanni.

W. A. Mozart: Figarova svatba. Záznam inscenace z Metropolitní opery v New Yorku (1998). Účinkují: R. Fleming, C. Bartoli, S. Mentzer, D. Croft, B. Terfel a další. Dirigent J. Levine. Režie J. Miller

Hodnocení: 90 %

Inspirace pro dny příští

3. února 2016 - Zveřejnění nominací na Cenu Thálie za rok 2015.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Hudební nastudování Martin Leginus, režie Jiří Heřman, scéna Jiří Heřman, Jan Lukášek, kostýmy Alexandra Grusková, pohybová spolupráce Lucie Hayashi, světelný design Daniel Tesař, videoprojekce Lunchmeat studio (Larva, Bartoš), sbormistři Adolf Melichar, Marek Valášek, dramaturgie Patricie Částková. OSOBY A OBSAZENÍ Cio-Cio-San: Maria Kobielska / Christina Vasileva, Suzuki: Lenka Čermáková / Štěpánka Pučálková, F. B. Pinkerton: Peter Berger / Luciano Mastro, Sharpless: Pavol Remenár / Svatopluk Sem, Yamadori: Igor Loškár / Matúš Mazár, Kate Pinkerton: Lenka Pavlovič / Erika Vocelová Jarkovská, Sbor a orchestr Státní opery, premiéry Státní opera 4. a 9. února 2016 19.00 h.

Henry Purcell: Dido and Aeneas /koncertní provedení opery/, Ode to St. Cecilia Z. 328. Dirigent Václav Luks, Dido: Marie-Claude Chappuis, Aeneas: Tomáš Král. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Rudolfinum, Dvořákova síň pátek 5. února 2016 19.30 h.

Aleš Janiga jako Princ Miroslav v inscenaci Zakletý princ, Jihočeské divadlo.
Michal Pavel Vojta a Zuzana Benešová v inscenaci Zakletý princ, Jihočeské...

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.