Tady ovšem začíná zklamání a zmatek v hlavě kritiků a diváků, kteří kromě atmosféry a přesvědčivého herectví očekávají od filmu také jasné poselství. Tvůrci postavili film na předloze Romana Cílka a na pečlivě dohledaných dobových materiálech. Jenže historická epocha a její nemorálnost se z filmu vytratily a po zhlédnutí filmu hlavně cizinci nevědí, co si o činu a konci Hepnarové vlastně myslet.
Jak dopadl festivalRecenze Terezy Brdečkové vyšla před vyhlášením vítězů letošního festivalu v Berlíně. Hlavní cenu získal italský snímek Fuocoammare. Nejúspěšnějším filmem se stal tuniský snímek Inhebbek Hedi, který má Stříbrného medvěda pro nejlepšího herce a cenu za nejlepší filmový debut. V soutěži o nejlepší prvotinu porazil český snímek Já, Olga Hepnarová. |
Ve skutečnosti totiž nešlo jen o vraždu deseti lidí spáchanou z patologické nenávisti. Aktéry v případu Hepnarová byli z velké části soudní znalci v oboru psychiatrie, kteří obžalovanou nechali poslat na šibenici, přestože její chování vykazovalo jasné známky schizofrenie.
Do jaké míry byl případ Hepnarové ovlivněn politickou propagandou, se asi dnes zjistit nedá a lze také pochopit autory, že se soustředili jen na hrdinku samotnou. Přesto zůstává nejasný scénář nejslabším článkem filmu, který jinak patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v poslední době vzniklo.
  |
Z filmů v hlavní soutěži Berlinale vzbudil zatím potlesk dokument s názvem Fuoccamare(Oheň na moři). Natočil ho italský režisér Gianfranco Rosi na ostrově Lampedusa, tedy hlavním cíli uprchlické vlny z Libye.
Lampeduská perspektiva, duše měst a útěk před sektou
Fuoccamare je jednoduchý a zároveň překvapivý film bez komentáře. Zatímco my v Evropě se dohadujeme, kolik přijmeme uprchlíků a co to udělá, zatímco politici na tom sbírají volební body a občan se bojí o život io Schengen, z Lampedusy vypadá celý problém docela jinak: tady se prostě zachraňují holé lidské životy.
Hlídkové stanice na pobřeží zachycují skoro denně signály lodí se stovkami živých i mrtvých na palubě, s lidmi, na nichž převaděči vydělávají miliony dolarů. Hlídky určují jejich polohu a následně se na moře vydávají týmy záchranářů.
Z lampeduské perspektivy vůbec nejde o to, kam tihle uprchlíci, většinou ze subsaharské Afriky, půjdou dál, ale o jejich nejbližší hodiny a dny. Nejde tu o evropskou politiku, ale o obyčejný akt lidské solidarity. „Nikdy jsem si nezvykl na mrtvé děti a těhotné ženy, na mrtvá těla, dehydrovaná a spálená benzínem,“ říká lékař z Lampedusy, který zároveň ordinuje pro místní vesnici.
A tady paradoxně žijí rybářské rodiny stejným rytmem jako před sto lety. Děti chodí do škol a střílejí prakem, babičky vaří a poslouchají zprávy o počasí na moři, vládne tu ospalá pracovní nuda. Přestože tudy za patnáct let prošlo více než půl milionu uprchlíků, se životem obyvatel Lampedusy to neudělalo vůbec nic. Možná by ta skutečnost stála za zamyšlení i jinde.
Velkou pozornost kritiků vzbudil tuniský snímek Mohameda Ben Attii s názvem Hedi. Film produkovali z Belgie bratři Darnedenneové, jejichž minimalistický styl, morální dilemata a brilantní herectví se jasně promítly do Ben Attiiova filmu.
Hrdinou je třicetiletý muž, prodejce automobilů Peugeot, který se nechá dominantní matkou dostrkat k sňatku. Jenže najednou potká v hotelu hrdou a svobodomyslnou mladou ženu a uvědomí si, že chce žít s ní a hlavně jako ona, totiž po svém. Jenže stejná potřeba najít sám sebe mu nakonec ukáže, že rubem skutečné svobody je odpovědnost. Vzhledem k silnému zastoupení herců v letošní porotě má Hedi velkou šanci na jednu z hlavních cen, a to jak pro skvělé civilní herectví i režii, tak pro zprávu, že v arabských zemích jde také o jiné věci než o islám – totiž o stejné problémy, jaké řeší lidé ze západu. Což ostatně bylo snahou berlínských kurátorů na mnoha frontách. Také sekce Fórum ukazuje například skvělý, godardovsky laděný snímek o Káhiře s názvem Poslední dny města, v němž se v improvizovaném a nesmírně zajímavé rozhovoru scházejí umělci z Bejrútu, Káhiry a Bagdádu a diskutují o svých městech a o tom, proč v nich chtějí žít i nadále.
Vedle aktuálních témat tu najdeme v soutěži filmy čistě pro zábavu a potěšení: novináře zcela uchvátila americká sci-fi Midnignt Special režiséra Jacka Nicholse, v níž Michael Shannon hraje otce, který prchá před policií a náboženskou sektou, aby zajistil bezpečí pro svého synka s velmi spektakulárními parapsychologickými schopnostmi. V žánrovém snímku upoutají ale spíše zvláštní efekty než sám příběh.
