„S Almodóvarem jsem natočila desítku snímků a zažila s ním nejzábavnější i nejsmutnější momenty své kariéry. To, co jsem s ním natočila, však už stačilo,“ řekla šarmantní herečka na dnešním setkání s novináři. Nemohla ale potvrdit zvěsti o tom, že catering při jeho natáčení je vždy úžasný.
„Když jsem před kamerou, příliš toho nesním,“ vysvětlila. Vyjádřila se i k zahájení Febiofestu, na kterém byla oceněna. „Publikum mě skvěle přivítalo, na tuto událost dlouho nezapomenu,“ dodala.
Carmen Maura s Fero Fenič na slavnostním zahájení Febiofestu, kde herečka převzala cenu Kristián.
Její filmografie zahrnuje 140 filmových a televizních rolí, doplněných letitou prací na divadelních prknech a v dabingu v rodném Španělsku i za jeho hranicemi. Uplatnila se především ve frankofonních produkcích - za roli v Ženách z šestého poschodí získala v roce 2012 francouzského Césara. Je držitelkou čtyř cen Goya, obdoby Českých lvů.
Mauraová se při výběru scénářů řídí jménem režiséra, filmovými lokacemi a žánrem. „Slovo kariéra jsem ale nikdy nebrala vážně. Hodně v tom hraje roli náhoda a štěstí. Moje první snímky točili neznámí filmaři. V těch uplynulých čtyřiceti letech jsem měla velké štěstí,“ dodala.
Herectví nestudovala, herečkou byla od malička. „Je mnohem lehčí, když to máte v sobě. Hraní musí člověka bavit. Každý herec je jiný, někteří zkrátka potřebují trpět. Já se vždycky do své role vžiju a všemu kolem totálně věřím. I když jsem ráda, když mě režisér vede,“ řekla.
Mauraová vystudovala filosofii a literaturu ve Francii na prestižní École des Beaux-Arts. Jako členka studentského divadelního souboru a kabaretní zpěvačka objevila svou životní vášeň. Její konzervativní rodiče přitom byli prý až zděšeni, že chce být herečkou. „Nikdy jsem je o správnosti své volby nepřesvědčila, moje profese byla v rodině tabu. Přeci jen před 40 lety bylo být herečkou něčím až neslušným. Stala jsem se jí vlastně náhodou, když amatérský soubor, ve kterém jsem byla, skončil. Nebyla jsem dobrá manželka ani matka, ale herectví mi šlo,“ řekla ČTK.
Už v roce 1980 byla hlavní členkou madridského Národního divadla a s vervou se pustila do přípravy na roli v nezávislém, punkovém a ve své době skandálním filmu celovečerně debutujícího režiséra Pedra Almodóvara. Jejich společná hvězda pak s dalšími snímky stoupala. Vrcholem jejich „kreativního manželství“ se staly Ženy na pokraji nervového zhroucení nominované na Oscara. Za svou roli získala první sošku Goya, hlavní hereckou cenu na MFF v Benátkách a také Cenu evropské filmové akademie.
