Nebaví mě zrcadlit reálný svět, říká oceněný fotograf Pavel Mára

Porota, která v minulých letech ocenila například Josfa Koudelku, Annu Fárovou, Antonína Kratochvíla nebo Viktora Koláře, vyzdvihla Márovu retrospektivní výstavu na Staroměstské radnici v Praze a rovněž rozsáhlou knižní monografii „Pavel Mára: Fotografie / Photographs / 1969 –2014“.

Pavel Mára.

Pavel Mára (*1951) absolvoval katedru kamery a poté i fotografie na pražské FAMU. Poprvé na sebe upozornil na přelomu 70. a 80. let cyklem Mechanická zátiší.

Svým originálním pojetím fotografického obrazu se stal i jedním z průkopníků barevné umělecké fotografie, kterou od začátku vnímal spíše z výtvarného hlediska: „Vždycky jsem záviděl malířům, kteří se ve své tvorbě nemusejí omezovat realitou – i proto jsem k fotografii přistupoval především jako k možnosti se svobodně umělecky vyjádřit. Lákala mě tudíž každá cesta, která fotografii zbavovala nutnosti doslovně zrcadlit reálný svět,“ uvedl Pavel Mára, důsledný i vášnivý experimentátor s barvou, světlem, materiálem i formátem.

Pavel Mára: Roušky, Madony, Figury 1988-1990

Pavel Mára: Triptych Evy I.

Na fotografiích Mára zaznamenává lidská těla a tváře, ale i stroje, dětskou stavebnici, nejrůznější značky, brány, a také svoji rodinu, kterou portrétuje v proměnách ubíhajícího času. Fotograf je známý i díky fotografiím pro festival Letní shakespearovské slavnosti a ve své rozsáhlé tvorbě zkoumá samotné zobrazovací možnosti fotografie. Snímky, ať už je pořizuje klasicky na analogový film či digitálním fotoaparátem, už dodatečně neupravuje; pracuje výhradně s promyšleným aranžováním svých modelů, způsobem nasvícení či nečekaným úhlem záběru.

Márovi přitom celoživotní oční hendikep znemožňuje prostorové vidění. I proto při tvorbě intenzivně zdůrazňuje prostorovou hloubku a plasticitu a mistrně si pohrává s plochami a objemy. Fotografie instaluje třeba i jako „fotosochy“ a jejich třetí rozměr odhaluje ve stylu kubistických malířů.

Pavel Mára: Memory 2009

Pavel Mára: Mechanické corpusy 1997

„Hlavním námětem jeho fotografií se stalo lidské tělo. Jednoduchou metodou vznikly monumentální Triptychy aktů a portrétů z let 1990–1993. Jejich mimořádná působivost spočívá v tušeném tajemství posunu pohledů. Byly vytvořeny beze změny pozice modelu vertikálním posunem kamery – podhled, pohled do očí, nadhled. Zvláštními postupy barevného svícení, propojujícími reálná těla s nereálnou barevností, vznikly Mechanické corpusy (1997). Nápaditá inscenace holohlavých modelů v přísně centrální kompozici přinesla autorovi mezinárodní pozornost,“ vysvětluje autor jeho monografie Antonín Dufek. Celé dílo Pavla Máry má podle Dufka objevitelský charakter. „Je silně estetizované, ale neuklidňuje, nýbrž zneklidňuje. Do kontextu současné postmoderní kultury se včleňuje i tím, že se realizuje až v instalacích, připravených vždy pro určitý prostor,“ píše Dufek.